Rok žita - strana 08
Ferda byl naplněn touhou až po okraj a pantáta věděl, že teď je ten správný okamžik. Jinak by býčí touha přehlušila bolest, jež způsoboval onen železný kroužek a pak by mohlo dojít k neštěstí.
Pantáta odvedl Ferdu zezadu k jalovici a nechal si Ferdu vyskočit. Jalůvka, když ucítila na sobě Ferdovu přítomnost, začala nervózně přešlapávat a Honza ji musel uklidňovat.
Dál pak vše probíhalo takřka v klidu. Jalovice jen stála s vystrašeně vyvalenýma očima, překvapena cizostí čehosi neznámého ve svém nitru.
Ferda si dal záležet. Plnil svou úlohu rozmnožitele rodu důsledně. Při uvolňování své touhy, byl na jeho mohutném těle napnut každý sval. Přitom mručel, funěl a slintal jalovici po hřbetě. Z chléva se jen ozývalo, snad toužebné bučení ostatních krav.
Jeho dílo bylo u konce. Seskočil z vystrašené jalovice, které se viditelně ulevilo, když už na sobě necítila Ferdovu tíhu, jeho mohutného těla, jen se jí chvěly vysílením nohy. Ferda jakoby spokojen svým výkonem se nechal odvést na místo, ke svému žlabu a dlouze se napil. Jako by nic, nabral ze žlabu trochu sena a přežvykoval.
* * *
Zas další ráno, zas další setkání Marty s matkou, která zde připravovala snídani. Marta se v rychlosti opláchla, snědla krajíc chleba s máslem, a vypila hrnek mléka. Potom schovala svačinu, rozloučila se, sedla na kolo a uháněla k městu do továrny. Tam usedne za svůj šicí stroj a až do odpoledne bude šlapat do pedálu šicího stroje a bude sešívat nastříhané díly k sobě.
Tady měla každá žena či dívka svůj úkol. Zručnost každé z nich, byl pak zárukou dobrého výdělku všech. Jedny nastříhají, druhé sešijí, další přišijí knoflíky, nebo obšijí dírky. A když jsou košile hotové, vyžehlí se, poskládají a zabalí.
Čím víc košil se ušije, tím větší je potom i výdělek. Ovšem s přihlédnutím na kvalitu. A tak se kvantita s kvalitou stali bičem pro některý pracující lid. Ani v jednom případě se nedalo mnoho vydělat. Buď se vyrábělo kvalitně a pomalu, a pak byl výdělek stejně nízký, jak nízký byl i výkon, nebo se vyrábělo rychle, čímž se sice splnila norma, ale kvalita šla do háje a o to byl pochopitelně zase nižší výdělek. Takže žádná sláva, a tak vlastně záleželo jen na poctivosti pracujících.
Odpoledne se Marta cestou z práce zastavila v krámě a koupila vždy jen pár potřebných věcí, i když sem tam i nějakou sladkost. Občas koupila Pavlovi noviny. Ale tajně, aby otec nevěděl, jinak by huboval, i když stejně nakonec si noviny taky přečetl.
Ten den se vracela z práce a již z dálky viděla, že na statku je živo. Před vraty ležely čtyři velké balíky odřezků z pily. Jeden balík byl již rozebrán. Panímáma, Božka a Pavel nakládali ty dlouhé odřezky na vozík a odváželi je do dvora, ze kterého se ozývalo kvílení pily.
Marta se přivítala s matkou i s ostatními a jen vešla do dvora, opřela kolo o zeď, všimla si, že je zde někdo navíc. Byl to šerif, jež podával pantátovi přivážené dřevo. Pantáta řezal a nařezané kousky odhazoval na hromadu, u které stál Honza a štípal nařezané kousky dřeva.
Marta vzala tašku a odešla po schodech do domu. V kuchyni uklidila nákup, převlékla se, a když něco málo pojedla odešla na dvůr za ostatními, aby se zapojila na konec dřevo zpracujícího řetězce. Naštípané dřevo házela do obrovského koše a odvážela jej do dřevníku, kde dřevo vyskládala do úhledné hraničky.
Začal se snášet soumrak a na řezání už nebylo pořádně vidět. Pantáta vypnul pilu, ometl z ní piliny a zakryl ji plachtou. Stejně budou zítra pokračovat. Poté s šerifem odvozili na dvůr poslední balík odřezků a Honza s Martou zatím rovnali dřevo v dřevníku, které jim tam Božka s Pavlem vozili.
Panímáma potom zametla před vraty a odešla do kuchyně, připravit něco k snědku. Teď seděli všichni kolem stolu u prosté večeře. I šerif se dal přemluvit. Pantáta by ho stejně nepustil. Občas, když šerif viděl, že je třeba přiložit ruku k dílu, šel a pomáhal kde se dalo. Když byl čas k jídlu, říkával pantáta šerifovi: „Žádné vysedávání stranou. Teď se bude jíst a to platí i pro vás.“
„Ale déte pokoj, pantáto. Deť já so rád, že sem vám moch’ pomoct. Nemosite si se mnó dělat škodo.“ říkával šerif tím svým divným nářečím.
„A bez řečí!“ zahromoval na oko pantáta.
„Jak k dílu, tak k jídlu.“ dodal a šerif chtě nechtě musel jít.
,To by musel být Pavel o hladu.‘ pomyslela si Božka.
Když tak sedávali kolem stolu, ze začátku museli z šerifa dolovat skoro každé slovo, ale ten, když si na jejich přítomnost zvykl a poznal, že jim jeho nářečí nevadí, tak se osmělil a leccos na sebe i prozradil.
Pavel seděl na otomanu a četl si noviny. Využíval přítomnosti šerifa, neboť před ním pantáta moc nenadával, a když přece jen měl připomínky, šerif se Pavla zastal.
„Ale deť ho nechéte, pantáto. Očené z nebe nespad’. Vobčas je čověk rád, gdež se něco dovi. Já si nérač čto černó kroniko.“
Po večeři jim šerif ještě pomohl s poklidem, a pak se s nimi rozloučil. Pantáta ho šel vyprovodit na dvůr, kde se šerif neopomněl rozloučit i s Ritou.
Šerif přešel po lávce přes Ztracenku, pak dál po hrázi, dál s proudem říčky, Rita by se za ním nejraděj rozběhla. Ale nešlo to. Tady byl její domov, její smečka. Tady byla její práce. Byla už tma, a tak se jim šerif brzy ztratil z očí.
Pantáta potom prošel celý dvůr, aby překontroloval, zda je vše na svém místě a vše pozavíráno.