Rok žita - strana 05
,A jéje. Tady ještě není poryto. A já myslel, že už to někdo udělal. Pořád někde nějaká práce.‘ řekl si Pavel pro sebe a obrátil oči v sloup.
Božka si ničeho nevšimla, protože šla před ním a i přesto věděla co se Pavlovi honí hlavou.
„To je mrzuté že?“ nevydržela to Božka.
„Zase za tebe nikdo neporyl. Co? Ale bráško, člověk nepracuje proto, že ho to baví, ale proto, aby měl co jíst. A rčení ,Bez práce nejsou koláče.‘, si nikdo nevymyslel, to tak nějak samo vyplynulo z okolností. A znamená to, jak jistě víš…“
„No jó, ty aby ses našich nezastala. Jen v jednotě je síla, a ne se plahočit jak na panském.“ zahudroval povýšeně Pavel.
„Jenom blbni. Až tě někdo uslyší. Potom poznáš tu sílu jednoty.“ odpověděla ještě Božka, ale pak mávla rukou, neboť věděla, že to stejně nemá smysl a hned za brankou se dala do leva a podél plotu, až skoro ke Ztracence. Tam za zděným kurníkem zůstala po podzimním ořezu velká hromada větví ze sadu, a tu bylo třeba zlikvidovat.
Pavel nechal Božku Božkou a sám, se svými černými myšlenkami a s nechutí jemu vlastní, pustil do shrabávání listí. Nešlo mu na rozum, jak může někoho jakákoliv práce bavit, a proč se vůbec musí listí shrabávat, proč se nenechá na zemi shnít.
On by jednoduše ty stromy nechal někým vykácet, dřevo někým pořezat, poštípat a hotovo. Aspoň by bylo dřevo na topení. On by si jen sedl v kuchyni ke kamnům a lenošil by. Jedinou práci, kterou by ještě připustil, by bylo přikládání.
Honza byl ve dřevníku, který zel prázdnotou. Zbytky dřeva srovnal do hraničky a popadanou kůru a třísky shrabal ke dveřím na hromádku.
,Až přijede otec, musím se ho zeptat, jak to letos bude se dřevem.‘ pomyslel si Honza a na trakař naložil dva velké koše a odjel do sadu.
Božka byla ohnutá s pilou opřenou o břicho, jejíž druhý konec byl zapřen o zem a rám svírala koleny. O ostří pily rozřezávala silnější větvě, na které už nestačila se sekerkou.
Honza nabral do jednoho koše silnější a do druhého slabší kousky a odjel zpět do dřevníku, kde silnější vyrovnal do hraničky a slabší vázal do otýpek.
Panímáma zrovna dodělávala oběd, když k ní dolehlo klapání podkov o dláždění mostu. Honza se chystal, že pojede pro další dávku do sadu. Uslyšel vracejícího se otce, odložil trakař a šel otevřít vrata, jež těžce zavrzala a pantáta vjel s Hnědkou do dvora.
Rita na dvoře nebyla. Byla v sadu, zaneprázdněna okusováním dřeva, která brala Božce pod rukama a roztahovala je po okolí. Jakmile zaslechla vrzání vrat zpozorněla, pak upustila polínko a rozběhla se podél plotu brankou na zahrádku a druhou brankou na dvůr, aby přivítala vracejícího se pána.
Pantáta s vážnou tváří a s opratí v ruce, kráčel vedle vozíku. Hnědku zastavovat nemusel. Sama zastavila před sklepem. Ta vážná tvář otcova se Honzovi nijak nelíbila.
,Že by nějaké problémy s mlékem?‘ prolétlo Honzovi hlavou a zavíral vrata.
Pantáta přehodil Hnědce oprať přes hřbet a poplácal ji po krku. Ta si spokojeně odfrkla. Honza byl jako na trní. Pantáta se po něm, po očku ohlédl a s úsměvem k němu promluvil: „Rozbory dopadly dobře. Všechno mléko jsem prodal.“
„Takže laktace byla dobrá.“ ulehčeně vydechl Honza.
„Co dobrá, vynikající. Kdyby takovou laktaci mělo i družstevní mléko, to by byla celostátní kvalita.“
„No jo, jenže to by museli krmit něčím jiným než…“ nedopověděl Honza, jen mávl rukou a usmíval se nad tím, že přestože otce zná, vždycky mu na jeho lest naletí. Proto mu teď spadl kámen ze srdce, a tak se vrátil k trakaři a odjel do sadu s Ritou v patách. Ta se už s pantátem přivítala a tak se s Honzou vracela do sadu k činnosti, od které byla vyrušena.
Panímáma jen sešla ze schodů, vzala od pantáty kabelu s nákupem, a zase zmizela za dveřmi domu. Pantáta vyložil prázdné konve na zápraží a mlaskl na Hnědku. Ta se rozjela po dvoře a zahnula kolem stavení do průjezdu mezi domem a stodolou, za níž byla zahrádka. V zastřešeném průjezdu se zastavila. Tam pantáta vypřáhl Hnědku a vozík odtlačil mezi žebřiňák a plot. Pak Hnědku odvedl zpátky před maštal, kde ji odstrojil. Ohlávka, chomout, poduška, vše mělo své místo.
Odstrojená Hnědka pak sama vešla do stáje do svého stání. Tam jí pantáta nasadil lehkou ohlávku, bez udidla, aby se mohla snadněji nažrat, vyčistil kopyta a do sucha ji vytřel.
O Hnědku již bylo postaráno, a teď bylo třeba se postarat o přivezené konve. Všechny vypláchl vodou a obrátil dnem vzhůru. Mezitím se dostavila panímáma s horkou vodou a všechny konve vymyla a řádně vytřela.
Ve dveřích se objevila Rita, chvíli pozorovala jejich počínání a pak odběhla přes dvůr do dřevníku, kde Honza s Božkou dodělávali poslední otýpky. I Pavel již byl pravděpodobně hotov se svou prací a teď spěchal k obědu. Odložil hrábě na své místo do přístěnku, a kolikrát mu po cestě spadly, ví jen on sám. Rita se po Pavlovi jen ohlédla, a pak se dál věnovala dění v kůlně.
Za chvíli již všichni seděli v kuchyni na svých místech, teda skoro všichni, protože Marta byla ještě v továrně. Na stole se kouřilo z hrnce plného voňavé bramboračky. K ní si každý zakrojil chleba kolik chtěl.
