Rok žita - strana 03
Vždycky uměl pracovat jen hlavou. Ruce používal jen k jídlu. Ale nejlépe se vyznal v dění z domova i ze světa. Čímž drásal pantátovi nervy. Už od prvních pokusů naučit Pavla hospodařit, pantátovi došlo, že bude lepší, když se Pavel bude od zvířat držet co nejdále. Tím pádem dostával Pavel ty nejobyčejnější práce, při kterých neublížil sobě ani dobytku a při kterých nic nepokazil. Naštěstí tu byla ještě Božka. Bylo jí sedmnáct a přestože byla ze všech nejmladší, zastala většinu práce, kterou měl vykonávat Pavel.
Tenkrát jí nebylo ještě ani patnáct, když vyvedla Hnědku z maštale, navlékla ji do postrojů a zapřáhla do vozu a než se pantáta nachystal, že pojede do města, stál vůz připravený k odjezdu. A loni dokonce pomáhala matce telící se krávě. Kromě ní a Pavla nebyl nikdo jiný po ruce, kdo by pomohl.
Panímáma už od brzkého rána hlídala ve chlévě a nejraděj by si tam už večer ustlala, jen aby nic nezmeškala. Byla to prvně zapuštěná jalovička a panímáma nechtěla nechat nic náhodě.
Když to začalo, tak Pavel akorát stačil doběhnout pro Božku, a pak se pozvracel a sesunul se na zem u zdi chléva. Chudák Božka nevěděla, kam dřív skočit. Naštěstí, si vždy věděla se vším rady a dokázala v takových situacích jednat s chladnou hlavou, ale zato rychlostí blesku.
Popadla kbelík s vodou, schladila Pavlovi hlavu, vrazila mu dvě facky a když se trochu vzpamatoval, spěchala na pomoc panímámě. A když bylo tele venku a Božka s panímámou ho otíraly, Pavel vidouc co všechno z krávy vyšlo, omdlel znovu.
Nejstarší ze všech byla Marta. Byla matčina pravá ruka. Byla vyučena švadlenou, a i když každý den dojížděla na kole do továrny v nedalekém městě, musela ještě večer pomáhat při krmení a dojení. Její vrstevnice se jí vždy divily, jak to může takhle dělat, že by měla promluvit s otcem, aby to hospodaření pustil. Ale ona jen pokrčila rameny a myslela si svoje. Mluvila jen zřídka a nikdy se zbytečně nehádala. Bylo jí už pětadvacet a o vdávání mluvila jen jako o vzdálené budoucnosti.
„Ty jsi hold celá naše máma.“ říkával pantáta a pomrkával po panímámě.
Pantáta s Honzou teď stáli nad zdviženým stavidlem a pozorovali, jak silný proud vody vyplachuje jimi vyčištěný náhon, v němž se voda opírala do lopatek mlýnského kola.
Když bylo potřeba, voda za ně šrotovala, mlela, řezala, mlátila a v neposlední řadě zastala namáhavou práci v kovárně.
Po večeři byl čas postarat se o dobytek. Panímáma sklízela se stolu a Marta s Božkou sesbíraly odpolední snůšku vajec, přepočítaly a pozavíraly veškerou drůbež, a pak šly obě nachystat konve a vše potřebné na dojení.
Mezitím pantáta s Honzem nastlali kravám čistou slámu a do žlabů nanosili čerstvé seno. Pavel jen nosil vodu a shazoval seno s patra. Samozřejmě dřevěnými vidlemi, a to od té doby, co si těmi železnými propíchl nohu. A i s těmi dřevěnými si počínal tak neopatrně, že kolem sebe vířil prach a pak kýchal, prskal, kašlal, funěl a nadával, ale jen pro sebe, neboť kdyby ho někdo uslyšel jak reptá, bylo by zle, a hodně.
Jen co byl hotov se senem, odešel nakrmit prasata. Naštěstí se daly koryta v prasečích kotcích vyklopit do uličky, kde je vymetl a vypláchl vodou. Čistá koryta překlopil zpět a nalil do nich krmení, což byl horkou vodou spařený šrot, vařené brambory, strouhaná řepa a když byly, tak i kopřivy. Ale s těmi narůstal Pavlovi problém. A ani ne jeden.
Kdyby byla Božka škodolibá, musela by se při pohledu na Pavla se srpem prohýbat smíchy. A i přesto, že nebyla, měla co dělat, aby udržela smích na uzdě. Však když měla sem tam čas, pomohla mu. Aspoň kopřivy nařezat. Ale bylo to jen zřídka. Většinou kopřivy řezal Pavel sám.
Vybaven starými koženými rukavicemi strkal nasekané kopřivy do řezačky a aby mu neuvázla ruka mezi podávací válce, pěchoval kopřivy do řezačky klackem. Druhou rukou otáčel kolem z řezacími noži. A protože řezací nože neměly pořád co řezat, napěchoval klackem další hrst kopřiv mezi podávací válce.
Tak si počínal tím víc vztekleji, čím méně kopřiv lezlo z řezačky. Nakonec řezačku ucpal a musel všechny polámané a nadrcené kopřivy vytahat a začít znovu. Druhý pokus byl většinou úspěšnější, neboť pěchující kolík ve vzteku hodil přes plot do Ztracenky a tak musel kopřivy vkládat mezi podávací válce ručně, po menších dávkách a pěkně pomalu, aby si neublížil.
A když už i prasata nakrmil, musel nakládat hnůj ze všech chlévů a ze stáje, jež pantáta s Honzem vyhrabali do uliček a odvážel ho na hnojiště. Pak už byl po ruce panímámě u dojení.
Krávy už měly čistou slámu a spokojeně stály u plných žlabů. Tlumené zvuky zubů, drtících stonky sušené trávy se míchaly s řinčením řetězů o kamenné žlaby, za soustavného funění, odfrkávání, podupávání a občasného zabučení. Tuto malebnou paletu zvuků doplňovalo crčení mléka.
Tři páry rukou v pravidelném rytmu dojilo mléko do dojaček, odkud se potom přelévalo přes plátno do konví, které potom Pavel odvážel do sklepa.
Pantáta s Honzem se dojení neúčastnili. Oba byli u koní, jimž věnovali zvláštní péči, neboť koně zastávaly nejdůležitější úlohu v jejich hospodářství.
V maštali byli ustájeni tři koně, ale jen dva se používali k tahu. Třetí, Terra byla březí, tudíž byla zápřahu ušetřena. I když byla ustájená na volno, přesto ji třikrát, čtyřikrát do týdne, když to dovolovalo počasí, vyvedli ven a provedli po hrázi, či pustili do sadu. Jinak se k tahu nepoužívala. Většinou se jen podílela na rozšíření koňské populace na okrese. Někteří z jejich potomků v nedalekých horách pomáhali stahovat dříví a jeden s Terrou sdílel stáj. Jmenoval se Šohaj a bylo to takové odrostlé hříbě a do zápřahu se používal sotva dva roky. I na auta si pomalu začal zvykat. Už se nevzpínal na zadních. Jako dřív.
