Rok žita - strana 01
A zase byl podzim…
…a v půdě, těsně pod povrchem, se zrodil nový život. Bylo to žito, které zde zavrtávalo svůj klíček do kypré půdy, nasáklé vodou z posledních dešťů, jako mladý geolog, naivně toužící dosáhnout středu Země.
Klíček se protahoval mezi hroudami hlíny a do všech světových stran vypouštěl tenké nitky kořínků, čímž budoval kořenovou základnu budoucí rostliny, která se drala opačným směrem, na povrch, za sluncem.
Kousek od tohoto dějiště zázraku přírody, na mezičce porostlé hložím, trnkami a šípkem, stál nenápadný muž a pozoroval žitné pole pod sebou i žito samotné probouzející se k životu.
A protože se choval nenápadně, nikomu zde v kraji nebyl trnem v oku. Nikdo ani nevěděl odkud sem přišel a kde se tu vzal. A i když nenosil ani kolty, ani kovbojský klobouk, ba ani šerifskou hvězdu neměl, přesto mu nikdo neřekl jinak než šerif.
Nic zvláštního na něm nebylo, snad jen to, že chodil stále jen v černém. Černé kalhoty, černý kabát, černou bekovku. Deštník a gumové holínky taky černé.
Stál tam na mezičce, pozoroval žito, a i když nepršelo, rozevřený deštník měl opřený o rameno, jako by se chránil před nepříznivým vlivem okolí. Půl deštníku zakrývalo na zádech starý batoh tmavé, neurčité barvy, a druhá půlka, opotřebovanou hlavu s ústy, v nichž zbylo jen málo z toho, co se dřív nazývalo chrupem.
Na protilehlé straně, stál jiný muž. Postával na hrázi bývalého rybníka, pod nímž bylo pole. Jeho pole. Co to tenkrát dalo práce, aby si ho udržel, a nejen tohle, ale i ty ostatní. Ale tyhle vzpomínky mu nebyly zrovna příjemné. A taky o nich nerad mluvil. Ačkoli se snažil k nim stavět zády a nepřemýšlet o tom, přesto mu sem tam nějaká ta vzpomínka na nepříjemné události z minulosti, zatnula do myšlenek svůj drápek.
Stál tam ve starém řeznickém pepitu s krátkými odřenými rukávy, z nichž čouhaly jeho svalnaté, chlupaté ruce, jež měl zabořeny do kapes sepraných kalhot. Na hlavě nosil čepici zmijovku a na nohou gumové holínky.
Teď bylo po poledni. Pantáta po obědě neodpočíval. Vlastně ho to ani nikdy nenapadlo, aby si šel po obědě lehnout. Vycházel raději ven na dvůr a popřemýšlel, co je třeba udělat a co může ještě počkat. Prošel se dvorem, sem tam zašel i do sadu, ale nejraděj se procházel po hrázi, či postával na lávce, opřený o stavidlo.
Teď stál s rukama v kapsách na hrázi a z dění nad hlavou, se pokoušel uhádnout, jak to bude z počasím dál. U jeho levé nohy seděl jeho nejlepší přítel. Černohnědý německý ovčák. Vlastně to byla ona. Rita. Seděla s nastraženými slechy a sledovala dění kolem sebe a svého pána. Ne, že by se snažila uhádnou, jak bude zítra. Hlídala.
Před sedmi lety si ji pantáta přinesl jako šestiměsíční klubíčko chlupů, aby v dobách nedobrých bránila jejich majetek. Byla učenlivá a poslušná. S pokorou přijala své místo ve smečce a všechny poslouchala na slovo, i když nejvíc přilnula k vůdci smečky. K pantátovi.
Se zježenou srstí, s obnaženými tesáky a s uši rvoucím štěkotem pouštěla na kolemjdoucí děs a hrůzu. Na všechny kolemjdoucí, kromě šerifa. Jemu dal osud pocítit, co je to ublížit, ranit a nemoci se bránit. Proto se dokázal vcítit i do pocitů spráskaného psa a možná, kdo ví, třeba se tak i cítil.
Maso nejedl, ale uznával loajalitu zvířat. Jak tu oddanou, domácích hlídačů, tak i tu jateční. Chápal, že se člověk musí něčím živit a pro to, že chová dobytek či drůbež, aby z nich měl užitek a koneckonců i maso. Ale co mu rvalo srdce z hrudi, byla diskriminace, týrání a nesmyslné vraždění zvířat. Nejhorší na tom je ta bezmocnost se jakkoliv bránit.
Bezmocná zvířata umírají dál po stovkách, po tisících a bezmocný šerif jen ,bezmocně přihlížel‘ tomu tupému, bezhlavému ubíjení. Vždyť co mohl dělat, kde žalovat, v dobách kdy je člověk člověku vrahem? Kdy jeden na druhého žaluje, donáší, udává. Kdy se každý stará jen o sebe, hrabe si na svém písečku, aby měl víc, než ten druhý.
A tak se šerif ohnutý pod tíhou nespravedlivého pronásledování osudu dál protloukal světem bez možnosti odvolání.
Asi ten jeho pohnutý osud a dobrotou zářící oči, musely na Ritu udělat dojem, neboť kdykoliv se spolu setkali, chovala se k němu víc než přátelsky. Jejich setkání je oba změnilo. Z krvelačného vlka se stávalo hravé štěně a ze ,starce nad hrobem‘ malý klučina. Šerif nikdy nedokázal odolat psí hravosti. Dokonce odložil své černé paraple a skotačil s Ritou, jako by to ani nebyl on. Ta podivná černota z něj spadla a stával se zase malým chlapcem. Malým chlapcem hrajícím si se štěnětem.
Jedině když byli spolu, dokázali jeden druhého vykolejit. Nabourat její povinnosti a jeho podivný život. Pantáta jim to přál a jen se spokojeně usmíval. Bylo radost se na ně dívat.
Pantáta Drtil se svou věrnou Ritou teď stáli na hrázi. A pantáta, jakoby nepřítomně hleděl, přes všechna ta pole v dáli před sebou, ta však už nebyla jeho. Patřila místnímu družstvu a od jeho políčka je oddělovala nízká mezička, ta na níž stál šerif a bez pohnutí sledoval žito deroucí se zemi ze země. Pantáta jen tak stál a myšlenkami byl kdo ví kde. Nevnímal ani pole, ani mezičku a snad ani na ní stojícího šerifa.
Z myšlenek ho vytrhla až Rita svým zaštěknutím. Ucítila svého kamaráda. K jejímu neomylnému čichu přinesl vítr pach člověka, který jí byl tak nějak blízký, jako by patřil k jejich smečce.
Pantáta spatřil za svým políčkem na mezičce stojící černou postavu šerifa. Dřepl si k Ritě a objal ji kolem krku.
„Kdopak to tam je, co?“
