Cesta - strana 72
Jeho štěstí však nemělo dlouhého trvání. Tím, že tenkrát na korbě toho vozu svlékl svůj mundúr a oblékl si Bergmanův, uzavřely se mu všechny cestu domů. Tím, že nechal zemřít Josefa Hromádku, i když jen na chvilku, už bude muset zůstat tím, čím se stal. Hansem Bergmanem. Jeho úmrtní list stál proti němu. A to číslo, odtržené z mundúru, které stále nosil u sebe, mu už bylo na nic. A žádný jiný doklad, že je Josef Hromádka neměl. Kdyby požádal o státní občanství, vyšlo by tím najevo, že se podvodně vydával ze někoho jiného a kdo ví co ještě.
Když zjistil, že zde nemůže zůstat a dožít svůj toulavý život, tak jak si to představoval těch celých devětapadesát let, zesmutněl a rázem zestárl o deset let. Kolik let to trvalo, než se dostal domů, kolik odříkání a utrpení to stálo a teď se stal tulákem bez domova.
Tenkrát mu to připadalo správné, že nedělá nic špatného. Chtěl za každou cenu domů a udělal by cokoli. Využil příležitosti, která se naskytla. A teď má dveře domů uzavřené. I když ho nikdo nevyháněl, nemohl zde zůstat napořád.
Nikdo ho nevyháněl. Ale bál se toho, aby nezpůsobil Vojtovi a jeho rodině nějaké nepříjemnosti, trable a tahanice se soudy. Mohl zde zůstat jak dlouho bude chtít, ale vědomí, že nakonec bude muset odejít, Hansovi kazilo jeho radost z návratu i pobyt samotný. Na vsi, jako je tahle, se nic neutají a začne se co nevidět šuškat. Možná, že už se šušká.
Závist a lidský hyenismus by ublížily Vojtově rodině a to Hans nemohl dopustit. Byl zvyklý na americký styl života, vždyť tam prožil, bez mála, šedesát let. Něco z toho amerického, se mu muselo dostat do krve. Začal si uvědomovat, že se nemůže vydávat za chudého příbuzného. A podle toho, co mu Vojta říkal o svých nemalých problémech, které kvůli němu v minulosti vyvstaly, uznal, že zde není jeho místo. Jeho rodný kraj, který tolik miloval a po kterém se mu tolik stýskalo, se mu odcizil. Věděl to už tenkrát, než nastoupil do autobusu, ale otevřeně si to přiznal až teď.
Na světě je pořád spousta zla mezi lidmi. Sobeckost, závist a nenávist vře v jejich žilách. Každý si hrabe jen na svém písečku a běda, když má někdo něco lepšího, luxusnějšího, dražšího. Kde kdo špatně snáší cizí úspěch a štěstí druhých. A když někdo dosáhne met nejvyšších, začne ohrnovat nad těmi pod sebou nos. Nejsou pro ně nic jiného, než příčky na žebříku kariérismu, po nichž šplhají.
,Pořád só meze leďma svině.‘ pomyslel si Hans, ale Vojtovi řekl něco jiného.
„Sám viš nélip, že zde zvostat nemožu. Já vim, že mě nigdo nevehání, ale doba se nezměmila a ledi s ňó. Moch be mě něgdo poznat, a to be pro nikeho z nas nebelo nic přijemnyho. Viš čim všim sem prošil a jak moc sem se těšil dom, ale za těchto vokolností je to velóčeny. Dřiv sem přejet nemoch a včil ož sem nepatřim.“ začal Hans a na prsou cítil tíhu smutku.
„A kam pudeš?“
„Vodkáď sem přešil. Može mě to srce orvat, ale gdež zvotano tade…“ nedopověděl.
Scházela mu slova. Sbíral síly, povzdechl si a pak pokračoval:
„Može se stat cokoli. Mosim dat přednost menšimu zlu.“ mluvil a za krkem mu seděl smutek a stýskání.
Zůstal s nimi celé léto, i přes podzim až do vánoc. Však po Novém roce nastal čas loučení. Srdce ho bolelo, ale nebylo vyhnutí. Celou svou životní poutí žil s jedinou myšlenkou na návrat, a teď, když byl konečně doma, musí odejít. Sem už nepatří. Stal se příliš moc Hansem Bergmanem, Hansem tulákem, aby zde mohl zůstat jako Josef Hromádka, který s jeho odchodem zmizí navždy.
Vojta s Martou zavezli Hanse na nádraží. Celou cestu nikdo z nich ani nepromluvil. Na nádraží však nezůstalo jedno oko suché.
,Cák je mým osudem se rozpostit v slzách?‘ ptal se sám sebe Hans, když nastupoval do rychlíku.
Tlak na prsou ho tížil jako betonový kvádr. Žalem se mu svíralo srdce, když se vlak dal do pohybu. Zatnul zuby a mával, dokud vlak nevjel do zatáčka za nádražím a Vojta s Martou mu nezmizeli z očí.
To bylo naposled, co viděl svého jediného syna. Ztěžka dosedl. Bylo mu hrozně. Byl opět sám. Nepatřil nikam. Byl běženec na útěku. Věčný cestovatel.
Cestu vlakem skoro nevnímal, ale než nastoupil do letadla, pocit z uvědomění, že to takhle muselo dopadnout, že nebylo jiného východiska, i když skutečnost je smutnější než představy, převýšil ten jeho srdcebol. Musel se snažil smířit se svým pohnutým osudem, aby nepodlehnul „kdyby“. Držel v ruce letenku a před vstupem do letadla se ještě jednou a naposledy ohlédl po své rodné zemi, kde obyčejný pohřeb stál víc, než tahle letenka do Ameriky.
Po dlouhé cestě mezi oblaky, vystoupil na letišti, které bez mála před rokem opouštěl v domnění, že jede navždy domů. Že se vrací do své rodné země umřít. A teď je zase zde.
,S cestováním je konec!‘ rozhodl se Hans a rozhodl se vrátil ke společnosti Cotton Industry.
Chtěl požádat bývalou majitelku a jeho společnici, o střechu nad hlavou, o malé místečko na dožití.