Cesta - strana 71
Za pár minut, kráčel Vojta ke kanceláři, kde seděl ten člověk, který měl v sobě něco, co mu nedovolovalo ho vyhodit a přemýšlel, kdo to jen může být. Co bylo to, co z toho člověka vyzařovalo? Něco, co nedokázal popsat.
Vstoupil a Marta se měla k odchodu.
„Eslevá se to téká našeho zahradnitví, měla bes tade take zvostat.“ řekl Vojta nejen k Martě, ale především k Hansovi.
„Zvostat tade možete, e gdež to, co mám na srco se bode tékat jen nas dvó. Teda zatim. Zbetek nechám na vas. Na vašim ovážení.“ řekl otevřeně Hans, neboť neměl co zkrývat.
„Nebudu vás rušit. Mám ještě spóstu práce.“ taktně se omluvila Marta a odešla.
Nastalo krátké ticho a Hans zvažoval, kde začít. Vojta nechtěl vypadat netrpělivě, aby se hned začal vyptávat, ale kdyby to ticho trvalo ještě okamžik, už by to nevydržel a z úst by mu vylétlo něco nezdvořilého.
„Než začno, zeptám se vas na jedno otázko. Vzpomináte si na svyho otce?“
„Keryho máte na mysli?“ odsekl Vojta a vzpomněl si na výslech, který absolvoval, před více jak čtyřiceti lety, ale který se mu nesmazatelně vryl do paměti.
Hansovi došlo, že po potvrzení jeho smrti, se jeho žena jistě znovu vdala. Ucítil v krku knedlík, a i když s tím počítal, překvapilo ho to. Musel dvakrát polknout, než mohl dál mluvit.
„Znal ste svyho legitimního otce Josefa Hromádku?“
Vojta zatnul zuby a procedil:
„Bel sem na to moc malé, abych si něco pamatoval.“
Ale ve skutečnosti chtěl říci něco mnohem víc urážlivějšího, ale nedokázal to. Něco mu v tom bránilo. I když měl už plné zuby těch dohadů o svém pravém otci. Raději mlčel a poslouchal, co se mu Hans chystal říct.
Ten se nadechl a začal. Měl strach vyprávět ten příběh tak, jak sám ho prožil, protože se bál reakce svého syna a také možného podezření ze lži. Vyprávěl ho tedy jako příběh někoho jiného.
Celou dobu Vojta seděl a mlčenlivě naslouchal. Jazyk ho však svrběl, jak se chtěl sem tam na něco zeptat, ale dařilo se mu odolávat tomu pokušení a Hanse nepřerušovat.
Ale pak už to najednou nešlo vydržet. Praskly všechny zábrany a Vojta Hanse přerušil.
„Vy ste myho táte znal? Von vas za mnó posl…“ Vojta nedopověděl a hlas se mu roztřásl vzrušením.
„Vy ste myho táte neznal. Vy ste muj otec.“ vyhrkl Vojta, oběhl stůl a vrhl se do náručí svého otce.
Oba tam stáli v obětí a po tváři jim stékaly slzy radosti a dojetí.
Vojta si vždycky myslel, že kdyby svého tátu potkal, nejspíš by dělal, že ho nevidí. Měl sice doma úmrtní list svého otce, který přišel po jeho smrti, ale po výsleších státní bezpečností, v něm začala hlodat nejistota. Teď však, když se jeho otec znenadání objevil, rázem se všechno změnilo a jeho mateřský instinkt ovlivnil jeho jednání.
Vojta nevěděl co říci. Nakonec přece jen ze sebe něco dokázal dostat.
„Přeci nebodeme sedět tade. Poď, pudeme k nám dom. Mosim tě představit své ženě a všem.“ řekl Vojta a byl překvapen svou neuvěřitelnou proměnou, kterou prošel.
Držel svého otce kolem ramen a společně šli k jejich domu. S jeho příchodem rázem zapomněl na všechna příkoří, kterými musel projít. Mateřská láska nakonec zvítězila. Vedl si domů svého otce, jako by se bál, že ho znovu ztratí. Jako by si chtěl vynahradit své ztracené mládí, které prožil pod krutovládou rudého teroru a pod přísným prstem svého totalitního otčíma.
Vstoupily do kuchyně, ve které kmitaly Marta se svou snachou.
„Marti. Ani neviš, s jakó radostnó novinó přecházim. Pořád temu jakse nemožo ověřet, ale todle je …“
„Tvůj táta.“ odpověděla za něj Marta.
„Vítám vás u nás. Posaďte se prosím.“ promluvila k Hansovi a nabídla mu židli.
„Jaks věděla, že je to muj tata?“ zeptal se Vojta trochu uraženě, když mu Marta vzala vítr z plachet.
„Ty sis toho možná nevšiml, ale jste jeden jak druhé. Jako by jste si z voka vypadli.“ usmála se Marta na Vojtu.
Po večeři, musel Hans znovu vyprávět svůj neuvěřitelný příběh, nyní ovšem se vším všudy, od začátku do konce. A na oplátku, chtěl slyšet příběh Vojtův. Povídali si dlouho do noci, a tak se dověděl, že Vojta se svou rodinou, jsou jediná jeho rodina. Rozesmutnila ho smrt jeho ženy, na kterou se tolik těšil a kterou už nikdy neuvidí. Smutek s radostí se střídaly, jako děti na houpačce.
Nějaký čas s nimi zůstal. Konečně se mu splnil jeho sen. Vnořit ruce do kypré hlíny. Ucítit její chlad a vlhkost. Konečně byl šťastný. Byl doma a měl zase ruce od hlíny.