Cesta - strana 70
Autobus zastavil a Hans se probral ze vzpomínek. Byl čas vystoupit. Nohy, jako by ho nechtěly poslouchat. A nebylo to tím, že by tak dlouho seděl. Musel přemoci ten podivný strach, jež se mu usadil na prsou. Ale už byl tady a tak musí vystoupit. Teď už je pozdě se obracet a vrátit se zpátky. Na to už bylo příliš pozdě. Musí se podívat pravdě do očí.
,Koneckoncu, vodejít možu decke. Včil ož so tade, tak se aspoň podivám, jak si tade žijó.‘ utěšoval se Hans.
Zůstal stát na zastávce sám. Autobus mu už dávno zmizel z očí a on jen cítil zvědavé pohledy zabodávající se do něho. Byly to pohledy jeho sourodáků, ale vzájemně se už nepoznávali. Byl pro ně stejně cizí, jako byli oni pro něj. Vyrazil k místu svého dřívějšího domova.
Kráčel pomalu a cize vesnicí, která mohla být jeho domovem, kdyby …
,Gdebe bele v prdeli rebe, …‘ zaplašil své staré pochybnosti a pokračoval v cestě za svým posláním, rozhlížeje se kolem sebe.
Z jeho vrstevníků nepotkával nikoho. Ti, co obývají tuhle ves, jsou už děti jeho sousedů, spolužáků a kamarádů, a možná, že už i děti jejich dětí. Proto nikoho z nich nepoznával. Proto nikdo nemohl poznat jeho. Pro ty co ho znali, byl mrtev. Tohle byl už docela někdo jiný. Tohle byl Hans Bergman, o tom už nebylo pochyb.
Zabočil do ulice, kde stávalo kdysi jejich zahradnictví. Kráčel pomalu a s obavami, nejen jak ho přijmou, ale bál se, že neuvidí to, co si vidět přál. Že místo skleníků a záhonů plných květin a zeleniny, spatří tržnici plnou pochybného zboží asijských „dobyvatelů“.
Jeho obavy se rozplynuly s prvním skleníkem, který se objevil v jeho zorném poli. Srdce se mu rozbušilo radostí a zabolelo steskem. Tolikrát si představoval tenhle okamžik. Stokrát, tisíckrát snil tenhle sen o svém návratu. Teď se mu konečně ten sen plní. Vrací se domů.
Zmocnil se ho nepopsatelný pocit, syna vracejícího se po dlouhé cestě domů. Hrdlo se mu sevřelo, srdce se rozběhlo jako o závod, do očí se vedraly slzy. Už dávno se jim přestal bránit. Dlouho před tím poznal, že je zbytečné svůj pláč zadržovat. Hromadí se, a hromadí, a nakonec propukne celou svou zadržovanou silou a nepoleví, dokud slzy nevyplaví všechen zadržovaný smutek.
Otevřená brána Hanse zvala dál. Prošel rozechvělý a tváře smáčené proudem slz. Nad hlavou se skvěl nápis se jménem majitele.
,Jak ze staréch časů. Jako gdebech vodešil ani né před rokem.‘ zasnil se a vstoupil.
Procházel cestou mezi záhony a skleníky. Byl hrdý na to, že se jeho syn neodcizil řemeslu, které přecházelo z otce na syna, i když v tomhle případě spíš z dědy na vnuka. Skleníky se skvěly novotou a modernizací. Automatika zavlažovala i větrala. Byl pyšný na svého Vojtu.
Nebo to už nebyl jeho Vojta?
„Hledáte někoho?“ ozval se za ním pevný ženský hlas.
Hans se otočil za hlasem a spatřil postarší paní stojící ve dveřích.
„Dobré deň. Menojo se Hans Bergman a rád bech mlovil s majitelem tehoto zahradnictvi.“ řekl Hans a cítil, že nastává okamžik pravdy.
Jeho slova byla prosycena cizím přízvukem. Cítil, že se odcizil nejen své rodině, vlasti, ale i své rodné řeči. Ten těžký, americký přízvuk se vloudil už i do jeho mateřštiny.
„To su já. Já su majitelka. Co pro vás mužu udělat?“ odpověděla ta žena a Hans dostal strach.
„Ale todle přece decke patřilo Hromádkovém? Gde bech nešil …“ pak se zarazil a polilo ho horko.
„Snad néni …“ před očima se mu roztančilo hejno mžitek.
Zůstal stát jako přimražený.
„Já su Marta Hromádková, ale vy jistě hledáte Vojtu. Ale to ste měl říct dřív.“ řekla a spěchala podepřít toho starého muže, který ve tváři zbledl jako stěna a čelo se mu orosilo.
„Vojta je vzadu v dilně. Poďte dál a sednite si, hned pro něho pošlu.“
Hans se s pomocí majitelky zahradnictví dostal do domu a ztěžka usedl na židli. Slova o Vojtově existenci Hanse trochu uklidnila. Už se začal bát, že by svého jediného syna přežil.
Ani se nestačil porozhlédnout kolem a do místnosti vstoupil vysoký, štíhlý muž kolem šedesátky. Hans ucítil v krku dojetí a málem propadl pokušení vyskočit a obejmout ho.
,Tak todle je Vojta.‘ pomyslel si Hans a prohlížel si příchozího. Za kterým zvědavě vykukovaly hlavy dvou dětí.
,To ož mosijó bét jeho vnóčata. Takže já ož so pradědek?‘ došlo Hansovi a v očích se mu objevily slzy, jako by měl dnešní den proplakat.
„Dobré deň. Hledal ste mě?“ uslyšel Hans hlas svého syna.
„Dobré deň. Menojo se Hans Bergman a potřeboval bech s váma projednat jistó záležitosť, kerá je nesmírně duležitá. Aspoň teda pro mě.“
„Tak mlovte. So tade a poslóchám.“
„Vite, to moje povidání bode na dlóho. Nerad bech vas rošil vod práce. Možo počkat, až bodete mět čas.“ říkal Hans a stále krotil svou touhu padnout Vojtovi kolem krku.
„Dobrá. Pudo zavřit krám a te beď té láske,“ obrátil se na svou ženu, „a vodveď tade pana Bergmana do kancelářa. Za chvilo tam za vama přendo.“ dodal a otočil se k odchodu.
„A co ve tade děláte? Šup, ať ož ste venko. Tade nemáte co hledat.“ zatleskal na ty dva malé zvědavce a zmizel ze dveřích.