Cesta - strana 68
Čas, to je něco nezadržitelného. Ten zastavit nejde. Proti němu je každý krátký. Plyne si svým tempem, bez ohledu na to, co si myslí lidé. Čas prý umí i hojit rány, ale to neplatilo pro Jiřího Tesaře. Zatím co se hladina po skandálu uklidnila a ty hloupé slepičí mozečky zapomněly, Jiří nezapomněl. Snažil na sobě nedávat nic znát, však uvnitř byl sžírán nepříjemnem.
Tak jak lidi dřív nenáviděl, začal jimi potom opovrhovat úplně. Stranil se jich. V práci to moc nešlo, ale jinak ano, přestal mezi lidi chodit úplně. Stále měl pocit, že ho pozorují vševědoucí oči. I k rodičům moc nechodil, protože jeho rodný dům stál ve stínu motorestu, který se nevyhnul skandálním řečem o jeho nemravnostech.
Když musel jít svou rodnou ulicí ke svému rodnému domu, cítil, že je bombardován zhnusenými pohledy ukrytými za záclonami. Necítil se dobře ani v práci, ani doma. Znal názor své ženy ohledně takových pomluv, věděl co si o tom všem, i o něm, Helena myslí, ale ať si kdo chce co chce říká, i když si člověk ruky umývá jak dlouho chce, vždycky sem tam někde za nehtem kousek zůstane. Proto tušil osten pochybností, který se po takovém skandálu nedal utajit. Těžko říci, zda to nebylo jen jeho přesvědčení, falešné obviňování. Lidský jazyk je nebezpečná zbraň a většina lidí by na něj měli mít zbrojní pas.
V práci to Jiřího nebavilo už před tím skandálem, a co teprve potom? Pak na svou práci zanevřel úplně. Chodil do práce znechucen, s odporem a pln vnitřní nenávisti. Doma ho také nic moc nedrželo. Cítil pichlavé pohledy Heleny, napětí houstlo a tak raděj utíkal ven. Do města, však nepřicházelo v úvahu. Utíkal do lůna přírody, kde by na každém kroku nenarážel na lidi. Procházel se kolem koryta řeky, která protékala tím městem, a kde nacházel, co potřeboval pro své bolavé nitro. Klid, samotu.
Zdálo se, že mu už zůstal jen jeden jediný věrný přítel, na kterého se mohl s důvěrou kdykoli spolehnout. Byl jím pes Baron, kříženec Čínského medvědího psa a Mandžuského vlka. Jiří stál na břehu řeky a jeho věrný čtyřnohý přítel využíval volnosti pohybu, jež mu skýtal tenhle malý kousek přírody. Jiří pozoroval projíždějící vlak, i za okny desítky anonymních tváří a v každé z nich viděl pohledy plné opovržení nad jeho údajnými zvrhlými orgiemi. Tak moc lidi nenáviděl.
Jednou z těch anonymních tváří byla i tvář Hanse Bergmana. Jiří Tesař ji vidět nemohl, ale Hans Jiřího viděl. Ho i jeho rezavého chlupáče, ale nevěděl nic o jeho mrzutém osudu, nic o jeho životě, natož, aby znal pohnutý osud Jiřího Tesaře. Neměl tušení, že právě Jiřího ruce se dotýkají bavlny, která se přeplavila přes moře od společnosti Cotton Industry, od které se Hans vrací domů, do svého rodného kraje.
Vlak projel a na malou chvíli spojil pohledy dva, navzájem se neznající lidi, kteří ač dříve vzdáleni desítky tisíc kilometrů se potýkali se stejnou bavlnou. Jiří se ztratil Hansovi z pohledu, když vlak vjel do zatáčky a po pár minutách vjel do nádraží.
Hans vystoupil. Pociťoval hlad už cestou, ale díky nevalné čistotě železničních zařízení i vozů, se štítil navštívit restaurační vagón. Vzpomínal si, že hned před nádražím stojí hotel, kde by se mohl najíst. Prošel podchodem a nádražní budovou ven a ocitl se na prázdném prostranství, kde dříve stával hotel. Jen poházené zbytky cihel a sutě byly památkou na slavný hotel.
Málem mu to vyrazilo dech. Ale pomalu si začal uvědomovat, že si na některé skutečnosti bude muset zvyknout. Pokrok se nedal zastavit. I když to spíš vypadalo, jako by tady válka skončila teprve včera a jako by její pozůstatky nestačili odklidit.
Odvrátil zrak od zplanýrovaného hotelu a přemýšlel co dál. Zamířil k autobusovému nádraží rozkládajícím se hned před nádražím vlakovým. Hledal příhodný spoj do své rodné vísky. Zjistil, však že má spoustu času. Dělnický autobus byl pryč a další jel až pozdě odpoledne. Jak málo autobusů jezdilo k němu domů.
Stokrát za den si ve svých představách, když neskutečně toužil po návratu domů, promítal svůj návrat. Jak jde pěšky tou cestou, která ho dovede až k rodnému domu. Cestou mezi poli zrajícího obilí, s pocitem ztraceného syna, vracejícího se domů. Ach, kdo by ten pocit nepoznal, neuvěří. Kdo ho nezná, musí být o hodně ochuzen. Nikdy nepochopí, oč přišel či přichází.
Však Hansův věk, už nedovoloval uskutečnit nic, ze svých představ. Urazil za svůj nelehký život snad miliony kilometrů a teď se už cítil být doopravdy unaven. Chtě nechtě musí dát za vděk autobusové dopravě i když v myšlenkách si svůj návrat představoval úplně jinak. Škoda. Teď má však spoustu času a hlad bijící v útrobách.
Zkusí se dostat do centra, tam snad narazí na nějakou restauraci. Nastoupil na městskou linku a nechal se zavést do centra. Budovy obklopující centrum, tak jak je znal ze svého mládí, z většiny změnily své kabáty, ale jinak bylo skoro vše při starém. Zamířil k dalšímu z proslavených hotelů. Místo něho našel jen spousty obchůdků, butiků a různých provozoven. Budova stála na svém místě, jen její smysl se ztratil.