Cesta - strana 67
A kdyby nebyla v tak špatném stavu dodal by: „Chováš se tak hystericky, že každymu musí bét hned jasny, že je to pravda.“ Ale tuhle připomínku raději spolknul. Neměl chuť se v tenhle pohnutý okamžik, pouštět do další z rozepří, které mezi nimi poslední dobou, byly na týdenním pořádku. Lidská hloupost je absolutně nevyzpytatelná. A se vší pravděpodobností nejen hloupost.
Už si o tom povídali i vrabci na plotě, jen před Helenou Tesařovou každý mlčel. Každý kromě Jiřího. Nakonec se dostalo do éteru i jméno majitele těch pomluv. Nikdo jiný než Naděžda Pakostová za tím být nemohl.
Čeho je moc, toho je příliš. Jiří nechtěl nechat svou ženu v nevědomosti, takže teď, když už znal směr větru a odkud foukal, Heleně všechno řekl. To, co se povídá a hlavně kdo to povídá. Helena se do toho obula celou svou náturou a vlak zkázy se dal do pohybu. Vzniknuvší zkázonosná mašinérie byla sto rozdrtit vše, co stálo v cestě, ale to by nesmělo být ve Hvězdě. Hladina nevole se ještě víc rozbouřila. A začaly padat hlavy.
První výpověď dostala Jana Elfmanová, která byla trnem v oku nejednomu mistrovi, a ti v Pakostové, za její přičinění, spatřovali něco mezi mesiášem a vysvoboditelkou. Výpověď Jany Elfmanové odůvodnili tím, že tam byla pouze do počtu, coby náhradník, čekatel, kdyby náhodou Kopřiva onemocněl, aby ho mohla za dobu jeho nepřítomnosti zastoupit.
To jí podlomilo nejen nohy, a otevřelo oči. Konečně pochopila pravý důvod jejího postupu na mistrovou a co, nebo spíš kdo, za tím vším stál, kdo se tím bavil. Byla všem jen pro smích, pro pobavení, pro kratochvíli. Aby se ukázalo, kdo má pravdu, aby jí dokázali, že na to nestačí, i když opak byl pravdou. Teď, když vyvstaly některé skutečnosti měli v rukou důvod se jí lehce zbavit.
Než stačila proti tomu jakýmkoli možným, dostupným způsobem bojovat, upadla v nemilost, do spárů myšlenkového zhroucení. Nemohla přenést přes srdce takovou dvojitou dávku pohany. To bylo její završení kariéry. Nejhorším na tom byly ty trapné řeči plné falešné soustrasti těch, kteří to hráli na obě strany. Bolelo to nevkusné omlouvání, že jim se to stalo také. Vnucovali se svou přízní v době, kdy to bylo nejméně vhodné. Jako by se jí tím vysmívali, že se jim sice stalo něco podobného, ale že oni výpověď nedostali. Hasili co je nepálilo.
Další osudy propuštěných se trochu zamíchaly. Nejenže se výpověď Heleny Tesařová nedotkla, nýbrž na černou listinu propuštěných se dostala Naděžda Pakostová. To byl trest za její nečistou hru. Jenže bylo něco shnilého na těch mlýnech co mají mlít pomalu a spravedlivě. Něco tu zavánělo. Ovšem, to by nebyla Pakostová, aby na někoho něco nevěděla a protože i ředitele měla pod palcem, tudíž, po jeho konečném rozhodnutí, bylo jméno Naděždy Pakostové škrtnuto a nahrazeno jménem Heleny Tesařové.
Pakostová trumfovala. Vyhrála svou další z mnoha bitev. Zbavila se Tesařové, a tak se vše může vrátit do starých, vyjetých kolejí. Tesařová se proti tomu nebránila. Stejně by to nemělo význam. Pakostová držela i ředitele v šachu, i on byl na jejím pochybném seznamu. Helena však odešla v klidu, bez zbytečného humbuku. Přišla poslední a tak byla na řadě, kdo odejde. Pravý důvod jejího propuštění, znal jen málo kdo. Ty hloupé naivní mozečky to přičítali tomu skandálu.
Jediný, kdo se propuštění vyhnul byl Jiří Tesař. Proti řádu se neprovinil a oba manžele podle zákoníku propustit nemohli, i když, vždycky je možnost. Stačí jen chtít. Ale nikdo se toliko neangažoval a tím pádem tam Jiří Tesař nakonec zůstal. K velké nevoli některých.
,A možná je to tak dobře, aspoň si to vychutná do sytosti.‘ mysleli si ty přitroublé pracovnice Hvězdy a libovali si, v jaké se Tesař, nachází situaci.
Po všem tom humbuku se k němu všichni začali chovat s patřičným odstupem, málem jako kdyby znásilňoval nezletilé chlapečky.
Jiří musel hodně zatínat zuby, ale věděl, že to nebude dlouho trvat a přijde doba kdy půjde i on. Vždycky se najde způsob. Jak se říká: „Kdo chce psa bít, hůl si najde.“