Cesta - strana 66
Lidi nenáviděl, nebo spíše mu byli lhostejní, a jejich smrt se ho netýkala. Ale umírající zvíře, bylo pro něho přímo utrpením. Maso jedl, to mu nijak nevadilo, chápal, že některá zvířata musí zemřít a stát se posmrtně potravou ostatních. To byl zákon přírody. Každý se jednou stane potravou někoho jiného. Ale co neunesl, byl pohled na umírání tvorů, jakýchkoli tvorů, kteří s ním žili na jedné planetě, umírání mnohdy zbytečné.
Jako rozený masožravec, nechápal všechny tyhle býložravce, stejně jako oni nechápali jeho. Bylo pro něho naprosto nepochopitelné, jak může člověk rázem změnit svůj životní styl, který se utvářel v již jeho útlém dětství, který zrál při jeho dospívání a přetvářel podstatu budoucího člověka a následně i jeho příštího života.
Ale byla to jen její věc. Nesmířil se s tím, ale nehodlal proti tomu bojovat. Jeho problém to nebyl, ale tohle totalitní vynucování se mu příčilo. Bylo pro něj naprosto nepochopitelné, jak se mohou lidé takhle k sobě chovat. Neschvaloval tenhle ultimatismus, to stupidní „Buď a nebo!“, ale byl na to příliš krátký, aby s tím mohl cokoli podniknout. Je sice pravdou, že mu občas ujela poznámka na tohle téma, ale jeho chyba nezůstala bez odezvy.
Stával se po takové nevhodné poznámce, po tom úletu, terčem jejích šípů namočených do egoismu a samolibosti. Litoval svých činů, všech svých činů, ale někdy se to prostě nedalo udržet. Chtělo to ven a tak to řekl. Snažil se jednat na rovinu, ale Jana se vždy zachovala podle vlastního přesvědčení. Nebo možná ne vlastního. Jako by neuznávala jeho nebo i cizí pravdu, možná tak nanejvýš snad jen tu svou. Nanejvýš byla ještě tak ochotna připustit, že to je jen jeho názor, ale jen jeho názor. On jí však nic nevnucoval, tedy aspoň se o to snažil. Příliš jasně si uvědomoval, co by se potom mohlo rozpoutat a to on neměl zapotřebí.
Naděžda Pakostová neustávala a den ode dne hledala dál zbraň, kterou by namířila proti Heleně Tesařové. A začala litovat či dost možná i proklínat den, kdy ji přetáhla na zkušebnu. Ale už byla tam a bylo pozdě „bycha“ honit, tak hledala ten nejhorší způsob, jak ji odtud vystrnadit, a přitom co možná nejvíce ji pošpinit, pohanit či jinak zahanbit, protože by se mohlo stát, že by byla vystrnaděna sama, a to přece nemůže připustit, aby ona, vedoucí, byla sesazena ne-li dokonce propuštěna. Ale musela to provést tak, že byla chyba v Tesařové, ne v ní.
Helena se proti ní nesnažila bojovat. Neměla důvod. Poznala její nedostatky a nebála se na ně poukázat. Neviděla v tom nic špatného. Spíš na opak. Tak začaly vyplouvat na povrch nejrůznější maléry, kopance a podvody, na kolik let zpátky, na které se před příchodem Heleny buď nepřišlo, nebo byly přičteny těm bojácným, které se nedokázaly bránit, které strach svazoval, nebo byly jednoduše ututlány.
Helena se nebála a svou nebojácností nakazila i některé ostatní, a to Pakostové nebylo vhod. Obě si hájily své místo. Někdo čestným způsobem, jiný byl schopen použít jakýchkoli zbraní, jen aby vyhrál a protivníka srazil k zemi. Helena neměla důvod bojovat, ale také nehodlala provádět žádné machinace a podvody, a už vůbec se nesmířila s tím, aby kryla Pakostovou, která to, bez uzardění, provedla za ni. A to bylo na Pakostovou moc. Nehodlala se s tím smířit a nejen ona, i určitá část mistrů a vedení, kterým se tím pádem jednalo o prémie. Tedy většině. Nebo všem?
Ale po stránce pracovní na Helenu nemohli. A to, že odmítala podvodem zvyšovat kvalitu, aby si, nejen mistři, namastili kapsy, se nemohlo stát předmětem jejího propuštění. Museli na to jinak. Pakostová si už bude vědět rady a celá ta mistrovská sebranka s vedoucím v čele, jí nechala volnou ruku a byli rádi, že si nemusejí špinit ruce. Pakostová to za ně udělá a ráda, protože nikdy neví, kdy ona bude potřebovat jejich podporu.
Netrvalo to dlouho. Nanejvýš tak půl roku, víc ne. Pakostová vsadila všechno na jednu kartu a když se dílo podaří zabije několik much jednou ranou.
Nový rok urazil sotva dva měsíce na své pouti a už se fabrikou šířila ohromná novina. Elfmanová s Tesařem souložili v pracovní době mezi stroji a běhali nazí po chodbách. To bylo sousto pro zpravodaje Hvězdy, kteří obratem ruky z toho udělali velkolepou aféru plnou orgií.
Normální, zdraví rozum nad tím zůstával stát, ale ty hloupé mozečky přadlen a jiného pomocného personálu v tom neviděly nic okatého. Vzaly to jako holou skutečnost a zařídily se podle toho. A kde kdo na to mohl vzít jed, že to nezůstalo jen mezi zdmi Hvězdy. Skandál prvního kalibru letěl městem od hospody k hospodě. O takovém se nepíše ani v novinách.
Ostuda se snesla na hlavy těch, kterých se to týkalo. Jiří Tesař se nad tím nesnažil pozastavovat. Dosud si neuvědomoval hloubku pomluvy a když mu to došlo, bylo pozdě. Netušil odkud vítr fouká, protože ležel v žaludku kde komu.
Bylo mu hanba, ne nad tím, že se dostal do pomluv, nebo možná trochu, možná trochu víc, ale že svou nepozorností či možná i hloupostí, zavdal příčiny k těm pomluvám. Bolela ho ta lidská obludnost, díky níž se pomluvy rozšiřovaly a narůstaly obřích rozměrů. Vzalo ho to, i když na venek to nebylo tak znát, ale nepropadal tomu tolik jako Elfamnová.
„Se ti divím, že si to tak zabiráš? Copak nevidíš, že je to uměle a né náhodó vyvolané skandál.“ říkal Tesař Janě Elfmanové, která stála na pokraji zhroucení.