Cesta - strana 64
Jana brzy znala všechno, co se za těch pár měsíců dalo poznat, ale jen velmi povrchně. Však podle Kopřivy byla připravena převzít své povinnosti na své směně. Teoreticky a zevrubně, znala téměř vše. Ale musela v tom mít pořádný zmatek. Pokud by to byla ochotna přiznat. Jenže tím by se mohlo ukázat, že na to, co dělá, nemá. Tak tedy mlčela a rozhodla se zahájit svou chatrnou kariéru. Přestože celé oddělení, na které se dostala, bylo technicky nejsložitější z celé přádelny, Jana do toho skočila rovnýma nohama v domnění, že se to časem nějak zvládne.
Zvládla by to, kdyby neměla pod sebou Hadovce a Bednáře. Jeden horší než druhý. Jako by se předháněli kdo víc, kdo hůř. Hadovec ji neustále utápěl a ponižoval, a Bednář si z ní dělal legraci a roznášel o ní, co se od ní, tou svou vlezlou úlisností, dozvěděl. Teď konečně pochopila, do čeho šlápla. Ale ani za nic by nepřiznala porážku. Byla tak silná a uvědomělá, nebo bezmezně ješitná? V každém případě zůstala a bojovala dál.
Všichni seřizovači byli praktici. Teorii přenechávali Kopřivovi. Ten se v ní vyžíval. Jiří Tesař nevycházel z údivu. Než se dostal k Janě Elfmanové na směnu, ničeho si nevšiml. Ani nemohl. Byl to samotář, zaměstnán svými myšlenkami, svým já. Pak náhle prohlédl. Po prvních dnech společné směny, jako by dostal kladivem do hlavy.
Divil se, jak je to možné, a ptal se sám sebe, jak to, že to ještě nevzdala? Ale odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. O některých věcech neměla ani potuchy. Vůbec nevěděla, že existují. Znala všechno jen teoreticky, jak bylo, pro Kopřivu typické. Mluvila přesně podle příruček. Stejně jako Kopřiva. Ale v praxi se tenhle styl řeči nepoužíval. Tím pádem muselo docházet k neshodám.
Mezi seřizovači a ostatní obsluhou, se používaly již léty zažité názvy, snad ještě z dob Hermanna Knappa, i když částečně inovované novověkem, ale pořád platily.
Zřejmě ty rozdíly, mezi názvoslovím používaným v teorii a v praxi, kde se jedna věc nazývala dvěma odlišnými názvy, byla Kopřivova práce, aby tak vnášel mezi podřízené zmatek a mohl je snáze ponižovat. V tom si liboval. Na tom si zakládal. Hojil si na nich své nevyřešitelné problémy.
Tesař nedokázal pochopit, jak si na ostatních směnách s Elfmanovou rozuměli. Nebo byla chyba jen v něm? Jestli však ona rozumí jim všem ostatním, to nikdo nevěděl, neboť ona to na sobě nedala znát. Snad se nechtěla ponižovat, že ona, coby mistrová, něčemu nerozumí.
Jiří Tesař se během těch dvou let na tomto oddělení, zatvrdil na tolik, že ho svět kolem něho přestal zajímat. Snažil se ten svět ne nenávidět, ale ignorovat. Dělal vše pro to, jen aby nespadl pod jeho kola, která svou dokonalostí, umí tak nelítostně drtit. Věděl jaké to je, být neustále odsuzován, zesměšňován, ponižován.
Rebel v něm volal po pomstě. A teď, když začínal chápat dění kolem Elfmanové, a hlavně kdo všechno, za tím vším zesměšňováním a ponižováním stojí, věděl, že nastává čas pomsty. Vynořoval se v něm dávno zatracený pocit lítosti s člověkem, kterého používají k nechutným hrám svým uražených pých a ješitností.
Jeho dobrá stránka jeho já, snažíce se každému pomáhat, dodala tomu rebelovi v něm hybnou sílu. To rozhodlo. Svou citlivostí vycítil v ní ten neklid, tu její nestálost. Čím dál víc tomu začal propadat, že už za dva týdny věděl, že ji v tom nenechá. Když oni jí házejí klacky pod nohy, on ji tou cestou poházenou kládami provede. To bude jeho pomsta za všechna ta příkoří. Bral to jako výzvu k boji proti zlomyslnosti. Bral na vědomí, že může prohrát, ale stejně tak mohl i zvítězit.
Žasl nad její nevědomostí a nad Kopřivovým plánem ji tímhle způsobem totálně znemožnit, nejen přede všemi, ale hlavně před vedením, aby, jak došel k závěru, si tím, že ukáže na její neschopnost, vyšlapal cestu k nějakému, dalšímu, možnému postupu.
Elfmanová znala jen povrch strojů a to ještě z doby, kdy se dostala do pucparty, ale neměla potuchy o podstatě strojů, co v sobě ukrývají, co se v nich děje a proč. Tesař přemýšlel, jak ji takhle nepřipravenou mohli pustit do provozu, ale už dávno znal na svou otázku odpověď. V tomhle měl prsty Kopřiva a možná i jeho našeptávačky. Tohle mohla být klidně pomsta za to, že se Jana nacpala na místo mistrové, skoro na Kopřivovu úroveň. Jak si Kopřiva usmyslel, jeho prvořadým úkolem bude, udělat vše pro to, aby se sama zesměšnila, znemožnila a nakonec i odstoupila. Aby jí došlo, že na to nemá, že tohle místo je výhradně jen chlapská záležitost.
Jiří nevěděl, zda o tom Jana ví, že se stala figurkou v komedii Vladimíra Kopřivy. Ale pravděpodobně asi ne. A i kdyby to věděla, nikdy by to nepřiznala. Byla hrdá nejen na to, že zastává takové místo, ale hlavně, že je na vyšším stupni, že zastává vyšší post, než její muž. Žila v divných podmínkách, kde se vedení v rodině měří postavením v práci a výší platu. Čím vyšší postavení, tím vyšší plat a tím pádem i právo být hlavou rodiny. Bylo to zjevné, jako by vykřikovala: „Já nosím víc peněž domů, já mám právo mít hlavní slovo, protože já jsem živitelka a ty musíš poslouchat.“
Jirka měl z toho špatný pocit. Ale byla to jen její věc. On neměl právo se plést do jejích soukromých záležitostí, ale jedno mu to nebylo. Nic s tím však dělat nemohl. Narazil by. A tvrdě, jako už několikrát. Někdy se až zbytečně trápil cizími starostmi, zbytečně se vciťoval do cizích věcí, do problémů, jež měly jít mimo něj.
Mlčel a snažil se dokončit svou pomstu tím, že Janu zasvětí do praxe i do tajů mykání, do hantýrky, která je používanější, než výrazy z příruček, jimiž oplývala a zmaří tak, nejen Kopřivův záměr. I když tušil, že ještě párkrát zakopne o její svéhlavost, že se dostane do křížku s její umanutostí, že se nevyhne její bláhovosti.