Cesta - strana 63
A druhý pokus vynesl Heleně Tesařové postup z pucparty na post laborantky. Pakostové se to na druhý pokus podařilo, ale v Heleně se nesmírně spletla. Ta neměla důvod kolem sebe vyzařovat pravý stav své mysli, jako ostatní tupé ovce ze stáda Pakostové. Helena se chovala střízlivě, ale nemínila si všechno líbit, jak se Pakostová mylně domnívala. Nejenže Helena hravě zvládla své pracoviště, ale za pár týdnů se naučila všechna pracoviště, která byla v laboratoři k dispozici.
Kdyby Pakostová znala Tesařovou lépe, nikdy by tolik neusilovala o její přijetí na zkušebnu, natož, aby z ní udělala svou zástupkyni s tím, že ji naučí i své pracoviště. Však už se stalo, přestože pravým důvodem bylo Helenu důkladně ponížit, ukázat jí, jak je hloupá a že nestačí na svěřenou práci. Jenže v tom byl právě háček. Helena, nejenže všechno hravě zvládla, ale na zlost Pakostové ještě lépe, než ona. Papírování měla Helena, coby bývalá administrativní pracovnice a posléze i asistentka ředitele, v malíčku. Včetně práce s počítačem.
Nejhorší Pakostovou ještě čekalo. I když, kdo ví. Byla to hydra v lidských šatech. Pomstychtivá, zákeřná, nepřející.
Však Tesařová, nejenže jí začala vidět pod prsty do jejího pracoviště, ale nenechala si od ní nic líbit jako ostatní, a postupem času začala být, pro část provozu, dokonce potřebnější, než sama vedoucí zkušebny. Kdykoli bylo potřeba něco projednat, či vyřídit, kdykoli se vyskytly nějaké nesrovnalosti, vždycky přišli za Tesařovou. Nikdy už za Pakostovou a to ji pochopitelně ponižovalo. A navíc Helena odhalila její slabou stránku. I když chybovat může každý. Na tom přece není nic špatného. Chyby z minulosti, když už k nim dojde, by měly sloužit jako vodítka k odstranění chyb budoucích. Co nás nezabije, to nás posílí.
Ve Hvězdě bylo jakýmsi zvykem, zbavovat se odpovědnosti. Tedy nejen hmotné, ale hlavně odpovědnosti za vlastní chyby. Nejlepší je vše házet na ostatní. A úplně nejlepší na ty, co za nic nemohou a co se neumějí bránit. Dokud měla Pakostová kolem sebe jen hloupé ustrašené ovce, nikdy nechybovala. Jak prosté. A jen se tam objeví Tesařová, lezou její chyby na povrch jako houby po dešti, jak vousy po flámu.
Tak tohle bylo na ni moc. Ve svém malém, natvrdlém mozečku měla, jen málo místa na přemýšlení, neboť většinu mozkové kapacity měla zaneprázdněnu závistí, intrikami, falešností, podvody a jinými dalšími jejími klady. Začala, tedy tím, co zbylo, přemýšlet o pomstě. Mlčela, vymýšlela a vylévala si zlost na ostatních podřízených. Tedy na všech, co byli ochotni si to nechat líbit.
Období plné změn ještě zdaleka neskončilo. Bylo třeba zaplnit vzniklé mezery po všech těch přesunech nastalých odchodem vedoucího. Tak začalo: „Škatule, škatule, hejbejte se!“
Starý provoz pomalu dodělával a ti, kteří tam ještě zůstávali, buď zajišťovali zbývající výrobu a nebo postupně přecházeli do provozu nového. Někteří legální cestou, jiní podvodem. Neboť ti ostatní, kteří tam nakonec zůstanou, budou nemilosrdně propuštěni.
Na oddělení, jež měl pod svou správou Kopřiva se po předchozích přesunech, uvolnilo místo mistra. Tedy toho nižšího, neboť ten nejvyšší, byl on sám, v rámci oddělení. V úvahu přicházel Karel Král, jeden ze seřizovačů. Tedy aspoň se o tom po provoze mluvilo. Ten snad jako jediný mezi ostatními seřizovači, by na to měl jakýs takýs nárok, jenže mu chyběl požadované vzdělání. Byl to přece jen zámečník na postu seřizovače.
Tím pádem bylo místo mistra stále ještě k dispozici. Proto se o něj začala zajímat Jana Elfmanová, která se ze všech sil, snažila opustit dodělávající starý provoz a přejít do nového. První pokus, dostat se na zkušebnu, nevyšel. Stálo jí v cestě směnování. Další přestup tamtéž jí znemožnila sama Pakostová, která svými prapodivnými konexemi, na zkušebnu dostala Tesařovou.
Ale tuhle příležitost si už nenechá ujít. V cestě už nikdo nestál, neboť nikdo vhodný ve Hvězdě nebyl a z venku někoho brát, nepřipadalo v úvahu. A jak už bylo řečeno, jelikož byla jediný možný kandidát, tak to místo dostala. Ale ouvej.
To bylo něco. Ještě pořádně neutichl humbuk kolem volby vrchního mistra a už další „skandál“. Kdo to kdy slyšel, žena na postu, který odjakživa patřil pouze mužům? Žádná ženská to místo nikdy nezastávala a byli přesvědčeni, že ani nikdy nebude. A dokud by tam byl starý vedoucí, asi by k tomu nikdy nedošlo. Z toho bylo vidět, že nový vedoucí není to, co by měl být.
Jenže ona o to místo požádala a žádný jiný adept se na přádelně nevyskytoval. Jednali o tom na poradě mistrů. Jiné východisko neměli. Museli přistoupit, že poprvé v historii oddělení mykacích strojů, bude mistrovat žena.
Tak se Jana Elfmanová dostala do kanceláře ke Kopřivovi. Jenže ten se s tím, že mu strčili do kanclu ženskou, nehodlal smířit. Navíc byl ještě plný neukojeného vzteku z předcházejících tahanic o místo. Teď nastal čas odplaty. Když už mu ji sem nasadili, využije tedy té příležitosti a ukáže jí, co to je, cpát se na místo, na které nemá. Zahojí si na někom svou zraněnou pýchu, své ponížení. A navíc, nemohl připustit, aby se ukázalo, že místo, které on zastává už řadu let, zvládne i žena. To by ranilo jeho hrdost a to přece nemůže dopustit.
Začal tedy, jakoby nic, zasvěcovat Janu, do tajů svého oddělení. Dělal, jako by se nic nestalo, jako by bylo vše v nejlepším pořádku. S papírováním kolem oddělení neměla potíže, ale horší byla technická stránka a v tom cítil Kopřiva svou pomstu. On sám byl především teoretik. Vzít nářadí do rukou, by bylo hotové neštěstí. Ale na teoretickou stránku kolem mechanizace na oddělení, na to byl kadet. Ne-li odborník na slovo vzatý.