Cesta - strana 62
Už byl dlouho klid. Ale v dohledu se schylovalo k události, která důkladně rozvíří zatím poklidnou hladinu přádelny.
Vedoucímu zbýval poslední půlrok do důchodu. Byl v Hvězdě skoro tak dlouho jako Hadovec, jenže jako vedoucí, měl na tohle místo jakous takous kvalifikaci. Nebyl to žádný lempl ze zvláštní školy. Nejen že měl patřičné vzdělání, ale prošel i celým provozem. Vyzkoušel si většinu profesí, které byly k mání. Postupně se vypracoval až na vedoucího. Nebo to všechno bylo jinak? V každém případě se teď chystal odejít do důchodu. Nyní nastane boj o koryta.
Samozvaní prorokové však po jeho odchodu věštili brzký zánik. Starý vedoucí Hvězdu držel nad vodou. Po jeho odchodu mělo dojít k pádu. Obzvlášť, když na jeho místo měl přijít takový neprůbojný, ušláplý člověk, bez respektu, bez talentu vedoucího. Jen figurka, flastr na díru.
Ovšem jinak to nešlo. On byl totiž jediným možným kandidátem. Původně byl ve funkci vrchního mistra, kde byl v tichosti ukryt pod ochrannými křídly vedoucího, zbaven veškeré velké odpovědnosti. A teď ta odpovědnost bude na něm. Pokud ji urychleně, po svém povýšení, nerozdělí na bedra svým podřízených. Jak bylo zde zvykem.
Nyní když se místo vrchního uvolnilo, teď začne boj. Na to místo si totiž brousili zuby všichni mistři. Do jednoho. Včetně těch, kteří kolem sebe rozhazovali nadnesené možná, až trapné řeči, o své nepotřebě usilovat o místo vrchního. Každý z nich věděl, že nemá cenu, aby se usilovali o místo vedoucího, na to jim dost scházelo, tedy většině, ale vrchní mistr, to by bylo sousto, které by dokázali spolknout. To by byl trend.
Jenže to místo bylo jen jedno a zájemců plno. Pak se ukázala ta jejich opravdová stránka charakteru. V tomhle nelítostném boji se šlo přes mrtvoly. Tichý, ale ne neviditelný souboj mistrů, po oficiálním oznámení změny vedoucího, se změnil v souboj na život a na smrt.
Ostatní z toho měli psinu. Když se kocouři perou mezi sebou, mají myši mejdan. Nastalo předhánění se, donášení, leštění klik a skřípání zubů. Však vyhrát mohl jen jeden. Nakonec bylo po všem.
Starý vedoucí, předával svůj úřad novému vedoucímu a starý vrchní, zase své místo podstoupil tomu jedinému, vyvolenému. Ostatní poražení, se stáhli na svá nenáviděná pracoviště, kterými začali, díky falešné naději na postup, opovrhovat a svůj vztek si vylévali na nevinných podřízených. Pravděpodobně nejhůř nesl svou porážku Kopřiva. Ten si byl, ze všech možných adeptů, nejvíc jistý svým postupem. Kdo přehnaně šplhá po výškách, musí počítat s pádem. Proto ten pád nakonec přišel.
Kopřiva byl pravidelně zpravován trojicí z pucparty o stavu na oddělení. Věděl co se povídá, i to, kdo se směje nejhlasitěji směrem k jeho kanceláři. Byly to nepříjemné dny pro Kopřivovi podřízené. Ale pouze jen pro některé, protože Kopřiva měl své favority a favoritky. Své udavače a nohsledy a samozřejmě trojlístek pucparty, která si ho otočila kolem prstu. Nebo kolem krku?
Změny neprobíhaly jen na vyšších postech. I na jiných pracovištích docházelo k odchodům do penze. Tomu se nevyhnula ani laboratoř výstupní kontroly, jak se tomu na přádelně říkalo, přestože se ve skutečnosti jednalo jen o zkušebnu, ale být laborantkou, to znělo v uších nezasvěcených důležitostí a úctou, možná že i obřadně.
Hlavní laborantkou byla Naděžda Pakostová. Žena bez charakteru, plná zášti, zloby, podlosti a nepřejícnosti. Obklopovovala se lidmi s minimální inteligencí. Aby podtrhla svou zanedbatelnou inteligenci. Potřebovala se cítit být nejchytřejší, protože její mozková kapacita byla velmi malá a omezená. Byla si toho vědomá, proto potřebovala mít kolem sebe pitomce. Nebo to nebyl jen případ zkušebny, kdy si osel za přítele hlupáka hledal?
Pakostová vycítila, nebo to bylo těmi řeči, které se přádelnou trousily díky pucpartě, že Helena Tesařová je natolik neinteligentní a neschopná se jakkoli rozumově angažovat, že by se dokonale hodila do jejího stáda hlupaček. Protože jen slabomyslná žena by mohla zahodit svůj maturitní titul a jít dělat rukama jako nejposlednější šmudla. To rozhodlo.
Však první pokus dostat Helenu do zkušebny se nezdařil. Avšak Pakostová si dokázala poradit. Měla většinu z nadřízených v hrsti. Na každého něco věděla a nebylo to zřejmě nic slušného či legálního. Ředitele z toho nevyjímaje. Jen bývalý vedoucí jí prve stál v cestě. Teď, po jeho odchodu do důchodu, měla volnou ruku a pochopitelně, že toho dokázala využít.
O volné místo laborantky byl nemalý zájem, vždyť se jednalo o práci nadřazenou všem těm obyčejným profesím, ale jelikož se jednalo o práci ve dvou směnách, okruh žadatelů se nakonec snížil. Avšak místo Heleny Tesařové, na zkušebnu dosadili ženu jednoho z ponížených mistrů, která se tím pádem stala terčem nenávisti Naděždy Pakostové, a nejen tím pádem, neboť dotyčná, nově příchozí laborantka, byla dokonalým příkladem tuposti a neinteligence, jaká byla ve Hvězdě k mání. Kdyby se uvažovalo o symbolu hlouposti, zřejmě by v něm bylo hodně z ní. Pokud by se tím symbolem nestala ona sama.
Pakostová s jejím příchodem musela chtě nechtě souhlasit, ale nakonec toho ve svůj prospěch nemalou měrou využila. Aspoň bude mít hromosvod pro svoje stavy nepříčetnosti a navíc věděla, že v dohledné době se uvolní další místo v jejím stádečku pitomých hlaviček, což bude příležitost tam dostat Helenu Tesařovou.