Cesta - strana 58
Ještě před nějakými devíti, desíti lety patřila k tomuto textilnímu komplexu i tkalcovna, barevna a v neposlední řadě i tiskárna. A dnes? I zbývající přádelna, některé ze svých provozů uzavírá a rozprodává stroje do šrotu, budovy přenechává napospas chátrání nebo drobným podnikatelům.
Mnoho pracovníků z uzavřených provozů tkalcovny se časem dostalo i na přádelnu. Nic jiného jim nezbývalo. Nezaměstnanost byla módou dvacátého století a v jednadvacátém se z nezaměstnanosti stala nemoc. To byl i případ Jiřího Tesaře.
Dříve, než byl stižen uzavřením provozu tkalcovny, dosáhl postu směnového mistra na snovacím oddělení. Ale dlouho se tam neohřál. Jako by tam postoupil jen proto, aby tam udělal konečnou inventuru a pak společně se svými kolegyněmi, jež měl pod sebou, opustil prostory snovárny i fabriky. Brána se za nimi navždy zavřela jak černá voda. Jen kola vzpomínek se ještě nějakou dobu objevovaly na hladině, aby se nakonec do ztracena roztáhly v zapomnění.
Zatím co se tkalcovna s přidruženými provozy uzavírala, přádelna se vzmáhala a rozjížděla třetí směnu. Zatím co se v jedné části propouštělo, ve druhé přibírali. Potřebovali lidi a tak Jiří Tesař šel. Vzal práci, která se naskytla. Nebyl vybíravý a práce se nebál.
Než vystoupal v předchozím zaměstnání na horní příčky svého postupu, začínal jako obyčejný dělník, jako manipulant svážející role natkaného polotovaru. A to, že se vypracoval až na směnového mistra bylo dílem osudu. Prošel postupně všemi obory tkalcovství. Nikam se netlačil, nebyl snaživý patolízal. Dělal svou práci jak nejlépe uměl a když mu nabídli místo kvalifikovanější, neodmítl. Proč také? Byl by sám proti sobě. A tak stoupal.
Když dostoupal, v zápětí klesl na dlažbu. Pak nastoupil ve Hvězdě na přádelně a mohl začít znovu. Byl zase na tom nejposlednějším místě. Stal se obsluhou klimatizace. Ale o klimatizaci v pravém smyslu toho slova se hovořit nedalo. Spíše se jednalo o odsávání ohřátého vzduchu plného prachu a přívod zvlhčeného, a podle potřeby teplého či studeného. Ovšem bylo-li kde ten studený vzduch brát. Naproti tomu v zimě, se zase teplého vzduchu nedostávalo.
Tak se stal Jiří Tesař klimatizérem. Byla to ta nejšpinavější práce a také i nejnevděčnější. Všechno se svádělo na klima v halách, za které on odpovídal. Když stroje špatně jely, mohl za to klimatizér. Když bylo v létě horko či v zimě zima, byla vina na něm. Když se před deštěm rapidně zvýšila vlhkost ovzduší, kdo za to mohl? Klimatizér.
Někdy to opravdu bylo o nervy. Jirka zatnul zuby a snažil se vyhovět jak nejlíp to jen šlo. I když v takovémhle prostředí, by musel být přinejmenším kouzelník, aby vyhověl všem.
Však jeho strádání mělo mít krátké trvání. Možná měl štěstí v neštěstí.
To, že ve Hvězdě rozjížděli třetí směnu a přibírali lidi, bylo pravděpodobně poslední záchvěv křeči před nevyhnutelným pádem. Netrvalo to ani rok a třetí směna se rušila.
Jiří Tesař, kterému tím pádem začali říkat likvidátor, protože kamkoli přišel, spěl provoz ke krachu, se nad tím nijak nepozastavoval. Tak jako nečekaně přišel, může i koneckonců nečekaně odejít. Nebylo to jeho první zaměstnání a jistě ne ani poslední. Byl přizpůsobivý.
Však bránu závodu neopustil. Byl přeřazen na jiné pracoviště. Dostal se na oddělení čištění a mykání. Nebyl však spokojen. Už po prvním týdnu věděl, že tahle profese mu nevyhovuje. Byla to snad vůbec první, kterou dělal z odporem a nezájmem. Začínal nabývat dojmu, že tenhle přestup byl za trest. Aby se mu pomstili za to, že je likvidátor. Jako kdyby za to mohl. Ale byl to jen jeho dojem. Nebo zde nešlo o dojem? Kdo ví?
Byl tak trochu paranoik, ale věděl o tom a proto se s tím pokoušel sžít. I každé ráno vstával a s odporem chodil přes ulici do práce, ale říkal si, že to je všechno jen otázka vůle, času a zvyku.
Však čas plynul a odpor se nezmírnil. Naopak. Moc rád by toho nechal a odešel, ale měl rodinu a nemohl si dovolit přijít o práci. Už tak živořili jen z jeho platu. Helena, jeho žena přišla o práci už po druhé. A z posledního zaměstnání ji dlužili plat za dva měsíce, které už nikdy nedostane. Firma zanikla a s ní zanikly i její dluhy k zaměstnancům.
Proto zůstával Jirka ve Hvězdě, ač s odporem, a neohlížel se napravo, nalevo, a dělal si svou práci tak, aby vyhověl zaměstnavateli i svému svědomí, aby aspoň on přinesl domů pár peněz. Pocit zodpovědnosti byl ten důvod, proč nechal ze sebou takhle zacházet. Však onen odpor nebyl způsoben prací samotnou. Práce jako taková nebyla tím, co mu nevyhovovalo. Byl to kolektiv.
Prošel světa kraj a vystřídal všemožné pracovní kolektivy. Na svých cestách za prací se setkal s nejrůznějšími lidmi. A byla jich celá řádka. Od Slováků, přes Poláky a Ukrajince, až po Maďary. V kolektivech samozřejmě nikdy nechyběli zástupci toho kočovného kmene, který nepatřil mezi žádnou známou rasu a přitom byl doma všude.
Byla to ta nejrozmanitější všehochuť z celé Evropy a odevšad, ale vztahy, byly mezi nimi perfektní. Žádná faleš, udavačství, bratříčkování, podlézání, nebo možná trochu, vždyť v každém kolektivu se najde někdo, kdo těmto ctnostem propadne, ale ne v takovém měřítku jako na přádelně, zejména na oddělení mykacích strojů.