Cesta - strana 56
„Teď když je to zde samý manažer, jako bych sem ani nepatřila. Nedá se říci, že by mě přehlíželi, to ne, ale toho pocitu nadbytečnosti se nemohu zbavit.“ odmlčela se a zřejmě vzpomínala na dobu vlády jejího otce J. G. Blackwella.
Hans věděl nač myslí a jeho stesk po domově byl každým okamžikem silnější.
„Co teď budete dělat?“ řekla Jane a najednou věděla, že se ta otázky týká i jí.
„Z toho, co o vás vím je, že zde nikoho nemáte. To jste nikdy nikoho neměl?“
Hanse zaplavila vlna vzpomínek. A stesk po domově v něm rozpustil všechny zábrany.
,Ale jakypak zábrane? Včil bezmála šedesát let po všim.‘ napadlo Hanse a už dávno věděl, že to, co prve musel z různých důvodů ukrývat, dnes už neplatí.
Ale zvykl si za ty roky na své nové jméno natolik, že se s ním už ztotožnil, a sám sebe přesvědčoval, že je bezpředmětné svou minulostí kohokoli zatěžovat. I když Jane nebyla kdokoli.
Stesk po domově ho znovu držel ve svých spárech a nehodlal ho pustit. Vděčnost, kterou cítil ke své společnici mu rozvazovala jazyk. Začal vykládat. Pomalu, jako by se bál.
Začal daleko odsud, jak se dílem osudu stal Hansem Begmanem a skončil jako bývalý společník společnosti Cotton Industry, jako člověk na odpočinku, úplně na jiném kontinentu, než se narodil.
Jane v úžasu poslouchala Hansovo vyprávění a nad jeho osudem promáčela svůj kapesník.
„Osud mě zavál až sem k vám. Nikdy jsem si nestěžoval, ale dnes cítím, že moje poslední cesta by měla směřovat domů. Opět mě to začalo táhnout zpět. Zpátky do prostředí, ze kterého jsem byl násilím vyrván a pak jsem v jediném okamžiku svůj život změnil, abych … Ale to už znáte.“ zakončil Hans a věděl, ze se vlastně už rozhodl.
Pojede domů. Dnes, co by občan Spojených států, se může vrátit. Vidina návratu domů se ho zmocnila nadobro a on už se setkání se svými blízkými nemohl dočkat. Jestliže si sbalí své věci, tak jen proto, že se vrátí domů.
Začal si uvědomovat, že se stává zajatcem své touhy po domově. Byl zachvácen steskem, radostí i strachem z, dnes již neznámého domova. Přepadaly ho pochybnosti, jestli je někdo z jeho blízkých ještě na živu, jestli najde svou rodnou chalupu, jak ho doma přijmou po těch letech.
Dlouho do noci s Jane hovořili, kterou cestou by se měl dát. Po železnici až na východní pobřeží a pak lodí, nebo přímo odtud letadlem?
Jane ho nakonec přesvědčila, že letadlem bude pro něho cesta nejpohodlnější. Hans byl palice a nechtěl upustit od svého plánu plout lodí společně s balíky bavlny, které směřovaly stejným směrem, tak jak si to vysnil před lety. Však Jane na něho měla poslední dobou obrovský vliv. Ale nemohl říci přece hned ano? Musel se nechat chvíli přemlouvat, co by tomu řekla jeho chlapská ješitnost?
Probdělá noc, je vždy jako bez konce. S rozpaky zjistil, že ten jeden kufr, je jeho všechno, co má. Je to jeho jediný domov, s kterým se vrací do své rodné země, svého rodného kraje, do své vesnice, domů. Nakonec byl rád, že přišlo ráno se svým svítáním.
Poslední rozhlédnutí, poslední pohled do kraje, který poslední dobou pro něho tolik znamenal. Začal se cítit provinile a trhalo ho to ve dví. Jedna půlka, zvyklá na tohle nové prostředí, mu vnucoval pocit viny, že opouští, že zrazuje, a ta druhá, se kterou se snažil žít celou tu dobu na svých cestách, ho omlouvala, že si vybral tu správnou cestu, že jedině cesta domů je to, po čem prahnul bezmála šedesát let. Očima poslal poslední pozdrav kraji, řece, společnosti, všem.
Nemohl odmítnout nabízený odvoz. To prostě nešlo. Jane a Ronald přijeli pro něho přímo až před kancelář, za kterou dobdil svoji poslední americkou noc. I John, novopečený majitel společnosti, se přišel se svým dlouholetým spolupracovníkem, který ho znal od plenek, rozloučit.
Předal mu obálku s kreditní kartou od účtu, který mu založila společnost, a na nějž mu uložila odměnu za zásluhy pro firmu a několikaměsíční odstupné. Navíc mu tam bude chodit každý měsíc penze.
Po srdečném objetí se Hans marně bránil slzám loučení. Cítil v kostech, že jede domů umřít, a že se s těmito lidmi už nikdy nesetká.
Celá jedna směna od čistících linek vyšla na prostranství před halou. Když Hans nastupoval do auta zahřměl obrovský potlesk, jak se ti všichni s ním bouřlivě loučili. Hans odjížděl a slzy, jako by neměly konce. Topil se ve smutku z loučení, a u srdce ho hřála radost návratu.
Na letišti ho pravděpodobně čekalo to nejhorší. Ronald mu předal letenku a Hans neměl sil se s ním přít o jejím zaplacení.
„To jde na účet firmy.“ nekompromisně uzavřel debatu ohledně letenky Ronald a v jeho obětí bylo cítit poděkování, láska i skryté slzy.
Jane své slzy utajit nedokázala. Objala a políbila Hanse, kterému jeho oči nestačily cestou oschnout a už byly opět plné slz.. Loučil se s lidmi jemu nejdražšími a cítil, že jeho oči snad neoschnou nikdy. Tolik slz neprolil, co byl na světě.