Cesta - strana 55
„Takže vy s tím návrhem jako ekonom nesouhlasíte?“ přerušila ho Jane a bylo na ní vidět nerozhodnost.
„To jsem neřekl.“ bránil se ekonom.
„Jen jsem si spočítal, kolik bychom vyplatili na zvýšení mezd a kolik by nás stála výstavba těch rodinných domků.“
„Jestli tomu rozumím správně, mělo se jednat o jednorázové navýšení mezd? A tím jste chtěli zlepšit pracovní podmínky dělníků? V tom případě přijdete o peníze i o lidi.“ vmísil se do debaty Hans a věděl, že žádný nový návrh není vždy napoprvé jednohlasně přijat.
Vždy se musí najít protivník, který bude mít připomínky proti.
„Spočítejte si, kolik nás bude stát navýšeni mezd za rok, za dva, za deset let, … Myslel jsem, že jde o budoucnost. A proto, jak už jsem řekl, dejme dělníkům střechu nad hlavou, a uvidíte, že budeme mít do budoucna o pracovníky postaráno.“ řekl nakonec Hans.
Rozpoutalo to bouřlivou debatu. Ale argumenty hovořili nejen ve prospěch Hansova návrhu, ale i ve prospěch dělníků. Bylo rozhodnuto. Hansův návrh byl přijat.
A tak když letopočet přestal začínat jedničkou, rozjely se stavební práce. Vznikalo nové městečko, kterému se začalo říkat Cotton City. A jak se v pozdějších letech ukázalo, měl Hans pravdu. Dokonce se vraceli i ty rodiny, které před pár lety, právě kvůli bydlení, opustily společnost.
„Zatracené ževot.“ povzdechl si Hans ve své mateřštině.
„Ošil sem si na sebe pěknó habďuro.“ mluvil sám k sobě, protože věděl, že ho nikdo neslyší.
„Tak já jim poradím a včil navoplátku chcó voni po mě, abech se take vodstěhoval.“
Nezlobil se na nikoho. Ale opravdu už bylo na čase přenechat to mladším. Proto znovu navštívil rodinu Jane Blackwell-Davidsonové, zatím ještě právoplatné majitelky společnosti, i když tu už řídil její syn, který přislíbil, že se též zúčastní Hansovi návštěvy.
Sešli se a Jane věděla proč. Hans už o tom mluvit dávno. A Jane cítila, že dnes už je to definitivní. Rozhodla se, že už ho přemlouvat nebude.
Využila tedy situace, při níž byla celá rodina pohromadě a poděkovala přede všemi Hansovi za celých čtyřicet let, které odpracoval u Cotton Industry, a jeho žádost o propuštění a odchod na odpočinek odsouhlasila. A při té příležitosti předala svému synu, Johnu G. Davidsonovi, žezlo a vedení firmy s tím, že se ona stane jeho poradce místo Hanse.
Ale nehodlali Hanse pustit jen tak. Při oficiálním předávání vedení společnosti uspořádali večírek, na kterém se rozloučili se svým dlouholetým spolupracovníkem a pravděpodobně i nejstarším pracovníkem, který u Cotton Industry pracoval.
Teď se sním všichni loučí a Hans cítil, že se mu derou do očí slzy a v krku mu uvázl knedlík. Už neměl sil to v sobě déle držet a ovzduší plné vděku ho rozplakalo. Slzy se mu koulely po tvářích a nemohl je zastavit. Ani se o to nesnažil. Nechal je ať mu smáčí jeho vrásčité skráně.
Nakonec bylo po všem a on opět osaměl ve svém útočišti za kanceláří. Byly to jeho poslední dny zde. Teď už se nemohl vymlouvat a vykrucovat se, že se nebude stěhovat. Teď už musel. Už ke společnosti nepatřil a navíc tahle budova bude co nevidět muset ustoupit výstavbě nových kanceláří. Jak se dověděl na oficiálním předávaní, další řízení společnosti bude rozděleno mezi manažery, i když její vedení stále bude spadat pod majitele firmy J. G. Davidsona, a pro tyhle manažery bude potřeba víc kanceláří. To bylo na Hansovo chápání moc.
Je sice pravda, že původní firma, kde Hans začínal pod vedením G. J. Blackwella, byla o víc jak polovinu menší, ale i tak nechápal, proč by k jejímu vedení muselo být zapotřebí tolika lidí. Navíc, když byl provoz plně automatizován. No, konec konců, Hanse se tohle už týkat nebude. Odešel od společnosti a nakonec se uvolil, že se přestěhuje, do těch baráků, které se vystavěly na jeho návrh.
Hans se probudil do rozbřesku a jeho první myšlenka byla, co si teď počne. Zůstal ležet a přemýšlel. Jeho oči spočinuly na mapě visící na zdi nad jeho postelí. Tisíce kilometrů putování napříč státy. A teď má jít na odpočinek? Je to snad úděl všech novopečených důchodců, kteří už druhý den po svém nástupu na odpočinek zjistí, jak moc jim bude práce scházet, přestože se ještě včera těšili na důchod? Jenže včera není dnes.
Začaly ho pronásledovat výčitky, že takhle si konec svého života nepředstavoval. Ale měl vůbec nějakou představu o konci své životní pouti? Začalo se mu opět po dlouhé době stýskat po domově. Už si ani nevzpomínal kdy a jak se mu stýskat přestalo. Ale teď to bylo zde znovu. A tím silnější, čím delší dobu to bylo v zapomnění. Vystupovalo to z temnot na denní světlo a získávalo na síle. Bouřilo to v něm až tomu propadl.
Z myšlení ho vyrušilo zaklepání. Vstoupila Jane a Hans se styděl za ten nepořádek. Nemělo cenu uklízet, když se musí vystěhovat. Ale musel přiznat, že se mu do stěhování moc nechtělo. Zvykl si tady na to.
„Jen zůstaňte v klidu ležet. Vlastně jsem přišla z osobních důvodů.“ snažila se Jane rozptýlit Hansovy rozpaky a usedla k němu na postel.
„Jestli chcete, pomohu vám sbalit věci.“ začala Jane a bylo na ní vidět, že neví z které do které.
Hans cítil, která bije a jak byl zvyklý jednat zpříma, zeptal se:
„Také se najednou cítíte nadbytečná? Jako, že nikam nepatříte?“
Jane musela dát Hansovi za pravdu.