Cesta - strana 53
Vracel se zpátky ke své práci, aniž by si uvědomil, že tímto svým nápadem odstartoval příznivé období nejen pro firmu, ale i pro sebe. I když kvůli tomu to nedělal. Ani neměl tušení, že by to mohlo nějak příznivě ovlivnit jeho působení ve firmě.
Možná odstartoval příznivé období, ale, jak se během jednání s úřady ukázalo, k tomu, aby se toto období mohlo stát příznivé, stálo v cestě stádo úředních šimlů. Hans si nemyslel, že přehrazením řeky, která tudy teče od nepaměti, by mohlo znamenat takový problém. Jak se dověděl od Blackwella, který od té doby, co za ním Hans přišel se svým nápadem, s ním jednal, jako se svým společníkem.
Přicházelo jedno zamítnutí za druhým. Jako by se města na dolním toku řeky spikly proti firmě a její činnosti, které by byla nemalou pomocí v boji proti nedostatku vody. Ale právě onen nedostatek vody, byl důvodem všech těch zamítnutí. Nemělo smysl, těm zatvrzelým palicím vysvětlovat, co by to do budoucna mohlo znamenat pro všechny. Nehledě k tomu, že při rozmachu firmy, který by následoval po vybudováni přehrady, a po kterém by následovalo rozšiřování plantáží, by vzniklo mnoho pracovních míst. A práce znamenala živobytí.
Však Blackwell hrál vysokou hru a nehodlal se smířit s porážkou. Nechal si vypracovat návrh, v němž hlavní roli hrál především ekonomický rozmach okolních měst, a ten předložil nejvyšším místům Spojených států.
Přišla odpověď, že se ta věc podstupuje místním správním úřadům, které mají v této věci největší kompetence. Tak Blackwell prohrál svůj spor o přehradu, ale nevzdal se. Na to ho málo znali.
Zakoupil pozemky na západním břehu, kam nechal převést všechno zařízení, ostatní pozemky a budovy přenechal k odprodání. Firma zde končila, ale nikoho nepropustila. Kdo chtěl, mohl přejít na nové působiště. Hans a jemu podobní nájemní dobrodruzi bez domova bez zaváhání odešli. Problém nastal s místními. Blackwell, svou velkorysostí, jim nabídl pomoc se přestěhovat i celými rodinami, ale jeho nabídka v mnoha případech zůstala nevyslyšena.
Dokonce, vyvstaly nepokoje, a místní úřady, spolu s představenými měst, podaly na firmu žalobu, že propuštění bylo záměrné kvůli neshodám. Blackwell žasl nad jejich opovážlivostí. Však za jedno odpoledne byla žaloba, která vznikla kvůli rok trvajícím hádkám, skončena ve prospěch firmy J. G. Blackwella, která z důvodů nevyhovujících podmínek, s přihlédnutím k rozhodnutí místních úřadů, ukončila svou činnost.
Firma J. G. Blackwell&CO zanikla, ale majitel téhle bývalé firmy vyhrál a o tisíc kilometrů dál, v novém působišti na západním pobřeží, vybudoval novou firmu COTTON INDUSTRY. Hans byl u jejího vzniku a podílel se především na kultivování pozemků, na kterých se počaly rodit nové plantáže. Majetkem firmy byla i nově zbudovaná přehrada, která zvedla nejen hladiny spodních vod a zlepšila úrodnost okolních pozemků, jež Blackwell koupil, jako nevhodné k pěstování čehokoli, prakticky za babku, ale díky svému výhodnému postavení a spádu, byla na přehradě vybudována vodní elektrárna.
Čímž byl provoz Cotton Industry zcela nezávislý. A finance, které byly ušetřeny za energii byly vloženy do zařízení a posléze byla jimy zvýšena i mzda dělníků.
Firma se vzmáhala a prosperovala. Kultivace a osev plantáží se provádělo strojově a odpadla tím spousta dřiny, kterou Hans pocítil z předchozího působení firmy. Avšak sběr byl dál prováděn ručně, i když Hans věřil, že i v téhle činnosti budou lidské ruce nahrazeny stroji. Ale s tím už si Hans hlavu nedělal. Stal se směnovým předákem na úpravně surové bavlny. Čistící linka byla poloautomatická. A k jejímu chodu bylo pořád zapotřebí lidí.
Za pár let provozu, se firma rozrostla do takových rozměrů, že měla i svou dopravu, se kterou rozvážela balíky, docela slušně vyčištěné bavlny, do všech koutů světa, ovšem za přispění lodní a vlakové dopravy. Jak se firma vzmáhala a rozrůstala, plantáží přibývalo a provoz se zcela zautomatizoval.
Však se spuštěním, už druhé čistící linky a se založením dopravy, obestřel Cotton Industry smutek. Majitel J. G. Blackwell opustil nejen svou firmu, ale i svět na kterém žil. Zemřel s však s vědomím, že nezanechává svou prosperující firmu ve špatných rukách.
Jeho dcera, už za jeho churavění, se o celou firmu prakticky sama starala a po jeho smrti přivzala, na přání svého otce, k sobě společníka a poradce.
To byl ten postup, o kterém Hans neměl ani tušení, že přijde, když se původnímu majiteli zmiňoval o zvýšení spodních vod, jež sebou přinese stavba přehrady. On, který zde začínal jen jako ubohý, nájemný sběrač, se vypracoval, bez toho, aniž by o to jakkoli usiloval, až na společníka firmy. Měl však trochu obavy z manžela své společnice. Bylo to vůči němu trochu nefér. On měl přece výhradní právo stát se společníkem.
Hans to nemínil nechat jen tak a navštívil novou majitelku Jane Blackwell-Davidsonovou a za účasti jejího manžela se rozhovořil o svém vnitřním boji, který vede od té doby, co se stal jejím společníkem.
Navrhoval, aby ho toho společnictví zbavila. Nejen, že byl přijat a vyslechnut, ale i pozván na večeři, při které ho Ronald Davidson přesvědčil, že on, co by inženýr a správce elektrárny, je taktéž společníkem. Ale má s provozem elektrárny i údržbou kolem přehrady, tolik starostí, že je rád, že Jane dostala k ruce tak schopného společníka a poradce. A v tom, že se Hans stal společníkem firmy, nevidí žádné nebezpečí.