Cesta - strana 52
Tři roky, krok za krokem procházel plantážemi bavlníku, odíral si prsty o ztvrdlé tobolky, jež vydávaly své chomáčky bavlněného poselství, záda ohnutá v nepřirozeném sklonu. Práce to byla úmorně jednotvárná. A ne zrovna dobře placená, až začal Hans přemýšlel, jestli pěstování ovcí není výnosnější. Asi ne, protože sběrači jsou levná pracovní síla. A čím míň se jim zaplatí, tím víc získá majitel z prodeje bavlny.
Na některých plantážích se bavlníku nedařilo. Byl nízký, že byl sběr nesmírně namáhavý. Jenže tohle majitele nezajímalo. Co je mu po lidech. Většinou se jednalo o černovlasé indiánské ženy a toulající se dobrodruhy, jako byl Hans.
Hansův zahradnický smysl pro práci s půdou se kroutil, když sledoval počínání majitele firmy. Nedát půdě, co potřebovala a jen ji ždímat, co to dalo. Bavlník byl rok od roku nižší a nižší, stejně jak nižší byl i výnos z plantáží.
Nemohlo to dopadnout jinak. Dostavil se krach a Hans začal přemýšlet, kam půjde dál. Než však cokoli vymyslel, tak to, co zbylo z firmy, u které byl ty tři roky sběračem, koupil nový majitel.
Kdo chtěl mohl odejít, zbytek zůstal. Plantáže, které se absolutně nehodily pro pěstování bavlny prodal a to, co se dalo ještě využít, dal do takového stavu, že bylo na takových plantážích radost sbírat.
S novým majitelem se zvětšily nejen výnosy, ale též i zisky. Zlepšily se pracovní podmínky a v neposlední řadě i bydlení. Ale ani on nedokázal zabránit zhoršujícím se podmínkám, důležitým pro růst bavlníku, který potřeboval vodu. Proto se snažili plantáže přiblížit co nejblíže k řece, ale i tak bylo zavlažování nákladné.
Hansovi to nedalo a koupil si mapu států, jen aby se získal přehled o té řece, která jak měl tušení, byla ta samá, která ho provázela první dny na cestě sem. Nemýlil se. Už tenkrát mu přirostla k srdci, aniž by věděl, že se s ní ještě shledá a nejen to, ale že mu i pomůže si vylepšit postavení.
Stál na jejím břehu a sledoval její líný proud.
,Voda to je a přesto pola chřadnó.‘ přemýšlel.
Došlo mu, že i kdyby byly všechny plantáže na samém břehu, nic by jim to nepomohlo. Ani kdyby na ně od rána do večera stříkala voda. Půda byla horkem rozpálená, takže veškerá voda, která přicházela se shora, se z větší části vypařila a zbytek vsákla jen horní vrstva půdy. Ke kořenům se tak dostávalo jen minimum z celé závlahy. Lépe řečeno skoro nic. Ale ty nejjemnější kořínky, sající z půdy vodu a živiny, nacházející se ve větší hloubce, na ty se voda nedostala už vůbec.
,Baže.‘ vytanulo Hansovi na mysli.
,Spodní voda. Tam je zakopané pes. Dokaváď bode její hladina nízká, nikdá se nedostane až ke kořeňům.‘
Vzpomněl si na zavlažovací kanály v svém rodném kraji. Na úmornou práci těch, kteří tohle důmyslné zavlažovací zařízení vymysleli a posléze i vykopali. Přivedli vodu zavlažovacími kanály mezi svá políčka a zvedli tak hladinu spodních vod. Tím měli vyřešen problém s vláhou.
Ještě to odpoledne se dostavil ke kanceláři majitele. Na dveřích se skvělo jméno nové firmy, které bylo z větší částí i jménem nového majitele.
,J. G. Blackwell&CO.‘ přečetl si Hans, zaklepal a vstoupil.
Majitel ho přijal vlídně, i když mu vráska starostí z čela nezmizele. Hansovi nebyl neznámý. Tenhle se nebál přijít mezi dělníky, kteří mu vydělávají na chléb.
Hans mu bez obalu řekl, jak je to s tou podzemní vodou, a co by se pro to mohlo udělat. Neměl se čeho bát. Buď to příjme, nebo ne. Nebo se aspoň nad tím zamyslí. Jde přece také o jeho peníze.
„Tak vy myslíte, že by nám stavba přehrady pomohla se zvýšením výnosu na hektar? Jakou máte záruku, že peníze, které vložím do stavby přehrady se mi vrátí?“ zeptal se Hanse, ale v jeho hlase bylo znát, že Hansův nápad není nezajímavý.
Nečekal, že by mu Hans na jeho otázku dokázal odpovědět. A Hans poznal, že se ho ve skutečnosti neptá, ale že nahlas přemýšlí a kalkuluje.
„Jen mě tak napadalo, že kdyby jste všechny peníze, které se vynaloží na každodenní zbytečné postřikování, které, jak sám musíte uznat, je neúčinné, vložil do stavby přehrady, …, no možná by stavba přehrady stála trochu víc, ale v každém případě by vám to pomohlo ve zvýšení spodních vod. A právě nízká hladina spodních vod, je ten problém, který stojí na cestě k zvýšení výnosu na hektar. Bavlník má rád vodu a nejlepší způsob, jak mu ji dopřát tolik, kolik potřebuje, je zvýšení spodních vod. A přehrada by byla nejlepší řešením.“ řekl Hans, ale nabyl dojmu, že ho Blackwell zřejmě neposlouchá.
„Ale přesto vám děkuji, že jste mi věnoval těch pár minut a že jste mě vyslechl. Nebudu vás dál zdržovat.“ rozloučil se Hans a zvedl se k odchodu.
„Naopak. Já děkuji vám, je vidět, že máte k práci s půdou cit.“ zaslechl ještě Hans na svém odchodu a velice ho to potěšilo.