Cesta - strana 50
Opět se ho začaly zmocňovat pochybnosti. A čím víc jich bylo, tím horší bylo se jich zbavit. S pochybnostmi vyplul na povrch i pocit nevděčnosti nad Spenserovou pohostinností. Ale lépe být nevděčný, z jemu známých důvodů, než se vrátit a cítit jako příživník.
Snažil se rozptýlit své pochybnosti a sledoval krajinu ubíhající za oknem vlaku. Ale ono se lehce řekne rozptýlit své pochybnosti. Než se nadál, byly zpět. Útočily na něj, i když si jich nevšímal. Ale vždy se najde v okolí, kterým se snažil zaplašit ony pochybnosti, element, který je rozbuškou starých i nových pochybností. Je to jako v zimě myslet na parné léto se sluncem rozpálenou zemí, když pod nohama křupe sníh a mráz štípe do tváří.
Nakonec se jim poddal. Jeho pochybnosti začínaly na korbě nákladního auta. Byly to okamžiky, které se mu nesmazatelně zapsaly do myšlenek. Nelitoval jich. Možná. Jen se dohadoval se svým svědomím, zda mu ten útěk zachránil život, nebo zda ho nadobro neodtrhl od rodiny. Jenže tenkrát byl přesvědčen, že se bude moci beztrestně vrátit domů.
Když mu došlo, že by svým návratem ohrozil svou rodinu, bylo pozdě s tím cokoli podniknout. Ale mohl počkat, až se situace v republice uklidní a pak se v klidu vrátit. Kolik takových případů bylo, že rodina oplakala svého nejdražšího a on se bez úhony po skončení nacistické nadvlády vrátil ke svým. Jenže to Hans nevěděl. Tenkrát. Místo toho zpanikařil a uprchl. Nebo to byl jen opatrnost, která mu velela, aby zmizel? Věděl, přece jak dopadl hajný Veverka a ostatní, kdo pracovali přece ve stejné organizaci.
Další pochybnosti utonuly v černotě spánku. Usnul a byl rád, že aspoň jeho sny nehyzdí stopy pochybností. Měl dojem, že vystoupil na tom malém nádraží, před nímž stál Willi a čekal na něj. Zamával mu v ústrety a probudil se. Byl to jen sen. Pohlédl z okna. Venku byla pořád ta stejná scenerie vlaku jedoucího kolem řeky. Domníval se, že spal je okamžik malý. Jenže to nevěděl, že na druhý den s prvním raním rozbřeskem uvidí to samé.
Dva dny sdílel s řekou stejný směr. I ona mířila k jihozápadu. Začínal si na ni zvykat, na řeku, na lidi kolem ní. Jenže jakmile si k něčemu najde vztah, přijde loučení. Jejich cesty se rozdělily, aniž by se proti tomu mohl vzepřít. Hans byl ještě naplněn smutkem z loučení s Brookovými. Jeho rozjitřené cítění vnímalo dvojnásob každé sebenepatrné rozvíření hladiny smutku.
Možná, že je zbytečně přecitlivělý, ale co s tím mohl dělat? Jeho žití je provázeno celou spoustou odloučení. Jen co si na něco zvykne, s čím usínal, i se probouzel, je přičiněním osudu zanedlouho pryč. Je od toho odtržen, ukraden. Proto se snaží hledat náhradu, aby od ní mohl být co nevidět opět uloupen. Ztratil všechno a nemá nic, a proto hledá útěchu, třeba že jen v maličkostech.
Po dalších dvou dnech cesty bez říčního proudu, byl u cíle.Vystoupil a stál před nádražím s dopisem v kapse, který mu dal Brook. Byla na něm adresa jeho syna, ve kterém ho, mimo jiné prosí, jestli by nepomohl Hansovi s hledáním práce.
Pozdě odpoledne našel adresu nadepsanou na dopise. Vešel do domu a zazvonil u dveří. Otevřel mu muž stejného věku jako byl Hans, ve kterém okamžitě poznal paní Brookovu. A to nejen vzhledem, ale i temperamentem. Jen co Hanse spatřil spustil:
„Co chcete, chlape? To je neslýchané, žebráci už chodí i po domech.“ vyštěkl a v očích se mu zračilo pohrdání.
Pak teprve Hansovi došlo, jak asi vypadá, po čtyřech dnech ve vlaku.
„Nezlobte se. Nechtěl jsem, vás rušit. Chtěl bych vám jen odevzdat dopis od vašeho otce.“ řekl trochu znechuceně, trochu uraženě Hans.
Předal dopis a odešel. Bylo mu stydno nad jednáním, i když s tím měl tak trochu počítat. Vždyť se u jejich dveří objevil cizí člověk, pochybného vzezření. Ale i tak, se mu nechtělo žádat pomoci od takového člověka. Jenže teď stál před domem, v dalším cizím městě. Kolikáté to už je? A kolik jich ještě bude?
,Tak včil, střecho nad hlavó a něco k snědko.‘ uvažoval automaticky Hans.
Tak jak ho to naučil život prostřednictvím Bohouše Doubravy.
Rozhlédl se kolem, v kterou stranu se dát. Pravděpodobně směrem k nádraží, kdyby to zde nevyšlo, může odjet vlakem a vyspat se za jízdy, jak už to nejednou udělal.
Před sebou spatřil řeku. Nevěděl, zda je to ta samá, z kterou se musel před dvěma dny rozloučit, ale zamířil k ní. Stál na jejím břehu a přemýšlel, jestli je to opravdu ona. Směr, ze kterého přitékala by tomu odpovídal. Z myšlenek ho vytrhl hlas.
„Haló. Než tam skočíte, mohl by jste mi říci, kde jste k tomu dopisu přišel.“ kvapně se k němu blížil Brook mladší.