Cesta - strana 49
Za celé to dopoledne, co byl takto vyslýchán se snažil otočit rozhovor ve svůj prospěch, aby se také on dozvěděl něco o dotazovatelce. Však marně. Jako by ona jeho otázek neslyšela. Vzdal to a jen odpovídal, doufaje, že se unaví.
Brook se nestačil divit. Jeho jinak na slovo skoupá žena byla jako nezadržitelný živel, jako rozjetá lokomotiva. Věděl, že svou mateřštinou od svého příchodu sem do států s nikým nemluvila. Proto mlčky seděl poslouchal rozmluvě, které nerozuměl. Stejně mu nic jiného nezbývalo. Seděl a čekal, až si ti dva popovídají a až se jeho choť unaví, pak ho třeba také zapojí do svého hovoru. I Hans si toho všiml, že ten dobrosrdečný stařík sedí a trpělivě čeká, až se ona vymluví.
„Jsem ráda, že jsem si mohla popovídat s našincem. Ale jsem to špatná hostitelka. Jistě musíš mít hlad, mohu tě pozvat na oběd?“
Aniž by Hans stačil cokoli říci na svou obranu, že už jedl, že nemá hlad nebo, že nerad obtěžuje, byla pryč.
„Půjdu něco nachystat.“ zvedla se od stolu a zmizela ve dveřích.
Hans se provinile podíval na Brooka, ale nemusel nic říkat. Ten se zatvářil, že to chápe a že by s tím stejně nic dělat nemohl, protože jakmile si ženská něco umane, žádný muž s tím nic neudělá. Že každá ženská si musí prosadit svou a neustane, dokud toho nedosáhne, dokud to nedostane. A pokud by se ji v tom pokoušel zabránit, nerazil by. Se zlou by se potázal.
Po rozpačitých minutách ticha, Hans využil příležitosti se něco dovědět. Něco, co ho pálilo na jazyku, ale dosud neměl příležitost.
„A to tady žijete jen sami dva? Byl jsem na farmě dlouho, abych věděl, že ve dvou …“ nedomluvil a pomalu mu začalo docházet, že ohrady kolem farmy jsou prázdné, že neslyší typické zvuky popásajících se ovcí a že kromě jednoho starého psa, zde nevidí jiného pasteveckého psa.
„Kolik ovcí máte?“ zeptal se nakonec Hans, když se dovtípil smutného konce.
„Žádnou.“ zněla ještě smutnější odpověď.
Když Brook spatřil Hansův zděšený pohled a obrovský otazník, po chvilce pokračoval.
„Víš, vlně pomalu odzvání. Teď je v módě bavlna. Ovce upadají v zapomnění, stejně jako před časem koně, když začaly být nahrazováni traktory a automobily.“ mluvil Brook pomalu a v očích se mu zalesklo.
„Moji dva synové mi řekli, že se nehodlají plahočit s ovcemi, když cena za vlnu tak rapidně klesá. Nejprve jsem se vztekal a myslel jsem, že je vyhodím, ale po čase jsem jim musel dát za pravdu. Celé měsíce jsem se s tím smiřoval. No a když jste zde byly se střihači naposledy, nechal jsem ostříhat ovce a pak je všechny do jedné prodal na jatka.“ dál už mluvit nemohl.
Roztřásla se mu brada a po skráních se mu koulely slzy. Hleděl zasněně do dáli a mlčel ve svém truchlení.
I Hanse sevřel pocit lítosti. Už neměl proč se ptát. Brookova truchlivost přecházela pomalu na něj a on se počal topit v žalu na tou ztrátou. Nakonec byli oba rádi, že se ve dveřích objevila paní Brooková s jídlem. Spatřila svého muže s mokrými tvářemi a na nic se nemusela ptát. Mlčky poobědvali.
Hans poděkoval za oběd a nevěděl jak by se rozloučil. Cítil, že je špatný okamžik na loučení. Oba trpěli ztrátou. Nad ovcemi i nad obě syny. Zůstali sami a bylo na nich vidět, že jsou nesmírně rádi, že je s nimi zde. Marně hledal v paměti slova, která by zmírnila jejich utrpení a stejně marné bylo hledat odvahu loučit se.
Brook se na něj podíval a cítil, že nastává okamžik Hansova odchodu.
„Nemohl by jsi zde pár dní zůstat? Potřeboval bych s něčím pomoci. Jestli někam nespěcháš?“ zeptal se Brook a Hans věděl, že by v tento okamžik ani nedokázal říci ne, ani kdyby spěchal.
Pochopil, že tahle prosba o pomoc, je jen záminka, aby nemusel ještě dnes odcházet. Aby si zde svůj pobyt prodloužil na pár dnů, ne-li týdnů.
,Deť sténě ani nemám kam.‘ došlo v zápětí Hansovi.
Jestliže vlnařský průmysl upadá a stáda ovcí se ztenčují, nemůže v tuhle dobu odjet ke Spenserovým. Ovce byly jejich živobytím a jestliže i oni začali prodávat ovce na jatka, stal by se on jen jedním dalším krkem, který by museli živit. Ne, to by bylo od něho nerozumné. To vůbec nepřipadá v úvahu, Spenserovi by neměli to srdce ho nepřijmout. A tak by jim svým příjezdem způsobil jen nepříjemnosti. Víc, než by byli ochotni přiznat.
Zůstal na farmě u Brooka dva měsíce. A pak se stejně musel rozloučit, ale nebylo to tak kruté loučení, jako by to bylo ten první den. Ale pořád to bylo loučení, loučení s někým koho před časem neznal a teď když ho poznal, ho musí opustit s vědomím, že už ho nikdy nespatří
Srdce mu to mohlo utrhnout. Zase další loučení. Ale copak se k nim mohl chovat tak cize, jak se snažil sám sebe přesvědčovat, že se nebude už na nikoho tak upínat, aby dal vzniknout poutu, které při loučení bolí? A zůstat zde také nemohl. Špatná průmyslová situace mu nedovolovala vyjídat chudáky, kteří toho sami moc nemají. A nakonec byl nesmírně rád, že už sedí ve vlaku a má to za sebou. Možná moc nescházelo, a zůstal by. Ale pak by toho stejně litoval. Vyčítal by si to.
Vlak se dal do pohybu a Hans věděl, že už z něho nemůže vystoupit. Topil se ve smíšených pocitech. Byl šťastný, že už jedou, a že už z něj nelze vystoupit, nebo byl zarmoucený, že mu rozjetí vlaku zabraňuje ve vystoupení? Nevěděl. Celé dlouhé minuty seděl a hleděl na vzdalující se město.