Cesta - strana 48
„Abych pravdu řekl, ani vy mi nejste neznámý, ale nemám tušení proč.“ přiznal Hans své pochybnosti.
„Sice, nevím, proč jste opustil Spenserovu farmu, ale moc bych za to nedal, že jste před nějakým časem u nás stříhal ovce s tou partou střihačů.“
„Jestli máte ovce, je to možné. Urazili jsme tisíce kilometrů a vystřídali desítky farem. A asi proto se známe. Jmenuji se Hans Bergman.“ představil se Hans a podal staříkovi ruku.
„Jsem rád, že vás poznávám. A pak, že svět není malý. Jsem Richard Brook. Jestli nemáte naspěch, pojeďte se mnou na farmu. Třeba, …“ odmlčel se a lišácky mrkl na Hanse.
„… aby jste mi to pomohl složit.“ dokončil usmívající se stařík.
Hans přemýšlel, proč by nemohl. Nemá kam spěchat, a navíc farma jako farma.
„Rád s vámi pojedu.“ řekl Hans a usedl vedle Brooka na kozlík.
Vyrazili od nádraží a Hansovi se zdálo, že projíždějí snad celým městem. Obdivoval klidné spřežení, zřejmě zvyklé na provoz v rušných ulicích. Celou cestu městem mlčeli. Brook měl spoustu práce s řízením povozu. Byla éra aut a jejich majitelé přestávali brát ohled na okolí, natož, aby se starali o nějaké koňské spřežení, se kterým ještě před pár týdny jistě sami jezdili.
Opustili město a než se Hans nadál projeli bránou na farmu. Nebylo to zrovna odlehlé místo, někde uprostřed polí, jak to viděl u Spenserů. Ale i když pátral pamětí, nebylo mu to zde povědomé. Tenkrát přijeli auty až na místo, dlouho se nerozhlíželi a pustili se do práce. Pokrčil rameny a nechal vzpomínky zapadnout.
Složili náklad do kůlny a Hans se divil, že přestože přijeli, nikdo se neobjevil, aby jim pomohl. Brook nebyl nejmladší, ale určitě musel mít nějaké děti, ale ať se rozhlížel, jak chtěl, nepřišel nikdo. Ani si nevzpomínal, jestli už tenkrát tady byl Brook sám. Je to tak dávno a mezi tím vystřídali spousty jiných farem.
,Tak proto bel na nádraží sám.‘ došlo Hansovi a na jazyku ho pálila otázka.
Však Brook zde nežil sám, jeho žena se objevila na zápraží domu a zpražila Hans pohledem, jako by byl vandrák.
,Cák nésu?‘ pomyslel si Hans.
Vypřáhli vůz, odstrojili koně a odvedli je do maštale. Hans si počínal, jako by byl zde odjakživa. Prováděl tuhle práci automaticky, jako by byl na farmě u Williho. Střetl se s nevraživým pohledem Brookovi žena a bylo mu jasné, že zde asi nebude dvakrát vítán. Možná to přehání s tou pomocí.
,Neměl bech se trocho držet zpátke?‘ napadlo Hanse, ale copak mohl jen tak stát a koukat se na Brooka, jak se sám dře?
Možná byl Brook na tuhle práci zvyklý a jako dřina mu to nepřipadalo, ale když už byl Hans zde, pomůže.
,Gdebe nechtěl, tek be mě nezval. A te koně só jak beránci.‘ utnul své pochybnosti Hans a uvázal koně ke žlabu.
Vyšel z maštale, aby ještě zaslechl nakřáplý hlas Brookovi ženy.
„… ve které hospodě jste se potkali? …“ nedomluvila a zmizela.
Hans se objevil před maštalí a nebylo mu zrovna nejlíp. Ale tohle přece nemohl vědět, snažil se utěšit a přemýšlel, jestli opravdu budí tolik dojem vandráka.
„Neměj jí to za zlé. Je to v jádru hodná ženská, ale život se s námi nemazlil. Pak ti řeknu víc. Tady si sedni, přinesu něco na osvěžení.“ pokynul Brook a zmizel ve stejných dveřích jako jeho žena.
Hans usedl ke stolu, na dřevěnou lavici u zdi domu a snažil se neposlouchat, ne zrovna tiché hlasy z domu. Prohlížel si okolí. Všechny farmy si byly něčím podobné. Na dvoře se objevil pes. I ti psi, jako by si byli na farmách podobní. Tenhle už také nebyl nejmladší. Stejně jako jeho majitel. Pes si prohlížel Hanse. Několikrát zaštěkal, jako by se mu nechtělo.
„Pocem ty chlupáču. A neché teho. Já ti nic neodělám.“ zavolal na něj Hans, aniž by si uvědomil, že mu nerozumí.
Ať rozuměl nebo ne, pomalu se přiloudal k Hansově natažené ruce. Nevrčel, neštěkal. Nepřiloudal se, protože by se bál, ale proto že měl své za sebou. Očichal nabízenou ruku a položil Hansovi mordu na kolena, žádaje si podrbání za ušima, a nejen tam.
„Eslivá se tade sám, máš co dělat, než voběhneš šecke vovce. Chodáku staré.“ litoval Hans psa a škrabal ho na hřbetě.
Pes držel jako hluchý dveře, oči přimhouřené blahem.
Ze dveří vyletěla Brookova žena se džbánkem v ruce, až se Hans polekal, zda mu jej nehodlá rozbít o hlavu.
„Ty jsi Čech?“ oslovila Hanse a na tváři se jí objevil úsměv a Brookovi málem vypadly s rukou sklenice, když zpozoroval tak náhlou změnu své ženy.
„Nó. Menojo se Hans Bergman.“ řekl překvapený Hans a vstávaje podal té ženě ruku.
Postavila džbánek a potřásla si s Hansem rukou. Brook vyrovnal na stůl sklenice a do každé nalil vychlazené mléko, až se sklenice orosily. Mlčky usedl ke stolu a upíjel se své sklenice poslouchaje, ač ničemu nerozuměl.
Zato Hans musel vykládat odkud sem do států přijel, co doma dělal a co dělal tady, celou tu dobu. Otázka za otázkou pršela na jeho hlavu a on se snažil odpovídat.