Cesta - strana 46
Z Josefa Hromádky a stal nejen Hans Bergman, ale dnes už i Američan. Své občanství řádně oslavili a zapili vlastnoručně vypálenou slivovicí, kterou před Hansovým příchodem neznali. Hans si sám sestavil destilační přístroj, protože katalog SPARE HOME nabízel opravdu všechno, a když vypálil svou první americkou slivovici, Willimu zachutnala natolik, že Hans ho tomu umění musel naučit.
Hans byl zaléván pocitem zahanbení, že ho to přestalo táhnout domů. Jako by tam, už neměl co pohledávat. Práce na farmě mu přirostla k srdci. Stal se její součástí. Už desáté vánoce slavil v rodinném kruhu Spenserových. Kolik změn už zde zažil.
Susane se vdala a z Harryho vyrostl mladý farmář, na kterém bylo vidět odhodlání a zapálení. Willi nemusel mít strach, že nebude mít nástupce. Annie, která byla starší než Harry, i než Susane, byla stále svobodná. Pořád čekala na toho pravého a Hans věděl, že se jednoho dne objeví na farmě někdo cizí, kdo uchvátí její srdce.
Farma se rozšiřovala, půdy přibývalo, stejně jako ovcí. Bokem toho všeho, vyrůstal docela slušný sad a volné plochy zářily pestrou směsicí barevný květů. I to byla pýcha mladé paní Fergusonové.
S jarem přišel Willimu rozkaz. Byl povolán opět do aktivní služby. Do dvou měsíců musí nastoupit k jednotce a doplnit mezery vzniklé tou policejní akcí, za kterou se schovávali, aby nemuseli hovořit zase o válce.
„Už jsem myslel, Hansi, že s tím dají pokoj. Už mám přece svůj věk. Ale jak se zdá, ta jejich akce neprobíhá tak jak si asi představovali a teď zřejmě mají málo lidí. Zrovna teď, když se nám začíná dařit. No nic. Jsem rád že jsi tady ty, a že na vše dohlédneš, až tu nebudu.“ snažil se Willi zaplašit skleslost, jež se ho zmocňovala.
„Ale Willi, nezapomínej na Harryho. Ten už se o všechno postará. Je to farmář jak má být. Můžeš být na něj hrdý. Teď, když odjíždíš, já zde zůstat nemohu. Nezlob se. Nemohu zůstávat pod jednou střechou z ženou, jejíž manžel byl nucen odejít do …, do akce. Já vím, co mi chceš říci, že nežijete ve městě, ale přesto se lidé o vás budou otírat. Nebylo by to rozumné, abych zde zůstal a tvá farma se tak zbytečně dostala do řečí. Víš Wiili, co taková pomluva dokáže. Jedna jedovatá slina dokáže otrávit oceán lidských srdci. Někteří lidé by měli mít na svá ústa zbrojní pas. Jasica s Harrym to bez tebe zvládnou. Uvidíš Willi, věř jim. Vždyť mají přece skvělé pomocníky. Annie, Susane i s manželem.“
„Asi máš pravdu Hansi. A navíc, až přijedou střihači, ti by to roznesli po celých státech. Ale co budeš dělat? Kam půjdeš?“
„Nevím? Asi zpátky k Bohoušovi do party. Možná se mi poštěstí, a dostanu se domů.“ odpověděl Hans, ale věděl, že ho to domů jaksi už netáhne.
„A kdy chceš odejít?“
„Pomůžu ještě při stříhání a pak …“ řekl Hans a věděl, že se mu už teď nechce.
Myslel si, že konečně našel své místo, ale opět ho lidská hloupost donutila se hnout z místa, které pro něho tolik znamenalo. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm, kteří se k němu chovali, jako by byl jejich, kteří mu vynahradili jeho ukradenou rodinu.
Každá válka i tahle zamaskovaná akce, je příčinou lidské hlouposti, arogance a touhy vládnout. Poroučet všemu a všem. Naivní a nevinní lidé umírají, aby mocipáni přežili a mohli dál zabíjet. Ale rozkaz je rozkaz. A z Williho se opět stal kapitán Spenser.
Střihačská parta dokončila své dílo a chystala se k odjezdu. Hans dostal nabídku jet s nimi. Rozmýšlel se. Ještě týden mohl zůstat s Willim, než odjede. Pak by se mohl rozjet za Bohoušem. Ale co když ho nezastihne? Kde ho pak bude hledat? Pazdera by mu jistě pomohl, stejně by mu rád poděkoval, za to co pro něj všechno udělal. Ale, když pojede se střihači, bude mít práci zajištěnu a navíc, se sem může s nimi opět za rok vrátit. Třeba by se do té doby vrátil i Willi a pak by zase mohl zůstal u Spenserů na farmě. To zřejmě rozhodlo. Pojede s nimi. I výdělek slibovali slušný.
Naložili ostříhanou vlnu a Hans se loučil. Bylo smutné loučení po těch letech, i když Hans sliboval, že se za rok tady ukáže.
Ještě smutnější byl odjezd. Hans seděl na korbě nákladního auta, opřený o balíky vlny a smutně sledoval vzdalující se farmu. Bylo mu u srdce těžce.
Ztratil svůj domov, zde našel jiný a i z něho odjíždí. Kam? Nevěděl. Bylo mu osudem určeno cestovat nebo stačilo jen tenkrát zůstat na korbě a neutíkat? A když už utekl, nebylo lepší zatnout zuby, vydržet a zůstat, a nevidět tu poválečnou nespravedlnost, kdy byli trestáni, zavíráni a popravováni ti, kteří bojovali za svobodu a jejímiž katy se stali posluhovači každého vládnoucího režimu?
Hans musel zaplašit ony valící se pochybnosti a v očích ucítil vlhko. Nebylo to prachem cest. Slzy smutku a odloučení se mu draly do očí. Tesknota mu seděla v krku, stejně jako tenkrát, když opouštěl svou rodinu. Nedozírný smutek odtržení. Utajené vzlyky rozloučení. Hloubka bolesti, pocit prázdnoty. Farma zmizela, ale pocity zůstaly. Nový stesk zaplavoval jeho nitro.
Putovali od farmy ke farmě. Hansovýma rukama prošly stovky, tisíce ovcí a každá farma, každá ovce mu připomněly tu bolest smutku a stesku. S každou ovcí nabýval dojmu, že opět chyboval. Neměl se ohlížet na to, co budou říkat lidé ve své nekonečné hlouposti emocí a pomluv. Měl zůstat na farmě u Spenserů. Vždyť byl u nich zaměstnán, nebyl tam za přivandrovalce, který se toulá od města k městu s divokou touhou vzít, co mu nepatří.