Cesta - strana 45
Willi mlčel. Přemítal a uvažoval. Susane neměla proč mluvit. Neviděla v tom nic špatného. Neměla důvod Hansovi nevěřit. Měl k tomu důvod, proč se musel tak chovat. A na jméně jí nezáleží. Pro ni zůstane Hans Hansem, ať už se dřív jmenoval jakkoli. Zastavili před nádražím. Vyzvedli zásilku a vydali se na zpáteční cestu.
Projížděli krajem města a Hans začínal litovat svého činu, svého přiznání se. Pochybnosti mu začaly kroutit mozkem. Výčitka střídala výčitku. Cítil se provinile, ale muselo to jít ven. Byl to pro něj nepředstavitelný tlak, který byl horší, než těch pár výčitek, že to neměl říkat. Neudělal přece nic špatného. Věděl, že Willi není nespravedlivý. Uzná to a při nejhorším se vrátí odkud přišel. Tedy půjde zpět do Bohoušovi party.
Nedomyslel. Willi se k němu obrátil, jen co opustili město, jen co ho nechali za sebou a projížděli liduprázdným krajem.
„Nesmíš si moje mlčení vysvětlovat špatně. Ani na chvilku jsem si nemyslel, že jsi podvodník a lhář. Člověk, který se nerozpakoval zachránit život někomu úplně cizímu, nemůže být špatný. Musel jsem si to v hlavě trochu srovnat. To víš, je to pro mě …, pro nás změna. Prožil sis své, to uznávám, i to, že jsi za to nemohl. Ty jsi sem nechtěl, to vím také a cením si tvé upřímnosti, že jsi nám řekl o sobě celou pravdu. I když já bych to celou pravdou nenazýval. Pravdu máš v tom, že jsi nám nelhal. Takže spíš by se hodilo, že jsi nám o sobě řekl vše. Úplně všechno. A toho si opravdu cením. Ale pokud ti to nebude vadit, pro mě zůstaneš Hansem. Nač to měnit, když jsme si zvykli na Hanse. A myslím, že bude lepší, když to, co jsi nám řekl, zůstane mezi námi. Tedy zatím. Jasi a Annie to sdělím sám. Pokud ti to nebude vadit. Ale o jedno bych vás oba poprosil. Před Harrym raději ani slovo. Mohl by to pochopit špatně, nebo vůbec ne. Je na tyhle věci příliš malý. A děkuji ti za upřímnost a důvěru. Všechno dobrý, Hansi?“ vyjádřil Willi své myšlenky a podal Hansovi svou pravici.
Ten očekával přísnější verdikt, a byl nesmírně překvapen. Přijal nabízenou ruku a ze srdce mu spadl kámen, že to takhle dopadlo, a že zůstane Hansem. Nevěděl proč, ale jaksi mu to jméno samotnému přirostlo k srdci.
„Všechno dobrý.“ odpověděl a usmál se na svého dobrodince.
Vrátili se na farmu a vše šlo dál ve svých kolejích. Na nikom nebylo vidět, zda něco ví, či nikoli. I když se Hans pár dní po tom, cítil v jejich společnosti trochu nesvůj, ale i tenhle pocit brzy překonal. Vypověděl vše, co ho tlačilo a neubylo ho. Jak se říká: „Vlk se nažral a koza zůstala celá.“ Ale největší strach měl ze Susane. Co ta na to řekne, jak se k němu bude potom chovat. Strachoval se však zbytečně. Vzala na vědomí, že při útěku použil jméno mrtvého člověka, a že okolnosti mu doposud nedovolily si ho vyměnit zpátky za své a tím to haslo. I pro ni, přesto zůstane Hans Hansem.
Než záhony zase zazáří všemi barvami, se na farmě objevila střihačská parta. Nastal čas stříhaní ovcí. Hans si o záhony nedělal starosti. Měl bezvadnou společnici. O vše se už uměla postarat. Ani se Hanse nechodila ptát. Za tu dobu, co spolu rozjeli tenhle květinový projekt, se od něho mnohému naučila.
Ovce běhaly po okolí farmy ve svých slušivých krátkých kožíšcích a frmol utichl. Na farmu se vrátil její klid. Vrátila se jí její důstojná tvář bez všeho toho pobíhání a pokřikování, mísící se z bečením ovcí a bzukotem stříhacích mašinek. Rozvířená hladina se uklidnila a dny plynuly jeden za druhým svým tempem. Všechno má svůj řád. Roční období se střídají se svou pravidelností, stejně jako slunce putuje od léta do zimy od obratníku raka k obratníku kozoroha a zase zpátky, rok co rok.
Podzim vydal svou úrodu a chystal se přejít na zimu s jejími, pro Hanse nepřirozenými, teplými vánočními svátky. Hansovi už nepřipadaly divné, jako předchozí roky. Ne, že by si ně už zvykl. Spíš si uvědomil, že není důležité, jaká teplota je o vánocích venku, ale to, jak se k sobě lidé chovají. Jak se chovají k sobě, i k němu. Že není důležité, jestli o vánocích mrzne, i když bílé vánoce, jsou bílé vánoce, mají své kouzlo, to mu nikdo nevymluví, ale i vánoce ve společnosti lidí, jako byli Spenserovi patřily k jedněm nejkrásnějším co zažil. I když bylo teplo.
Čas však je nezadržitelný. Nikomu nedá šanci, nikoho neušetří. Susane se od Hanse naučila všemu, co ji mohl naučit a co sám znal, i roubovat, a on teď věděl, že sad je v těch nejlepší rukách. Postupně spolu vyměnili všechny stromy v sadě. A když se Susane vdala a stala se z ní mladá paní Fergusonová, přesto, spolu se svým mužem, zůstala dál na farmě. Dokonce ten sad rozšířili, že s podzimem měli ovoce tolik, že ho začali i prodávat po okolí.
Hans byl na ni pyšný. Cítil se spokojený, že své poslání mohl předat na další generaci, ale bylo mu smutno, protože, kdyby byl teď doma, předal by své zahradnické žezlo svému synovi. Tak trochu se styděl za to, že upustil od svého záměru vrátit se domů. Za tu dobu strávenou u Spenserů se stal Američanem, i podle papírů. Díky Pazderovi a vlivu Williamse Spensera, i za pomoci celé jeho rodiny, dostal americké občanství.
Teď by mohl klidně odjet domů. Ale najednou pociťoval jakýsi strach. Věděl jaké vládnou poměry v jeho rodné vlasti a nechtěl na svou rodinu přivolat hněv vládnoucí strany. Jeho cesta domů byla zapovězena. Vlastně už od té chvíle, kdy si oblékl Hansův mundúr a stal se Bergmanem. Ale tehdy byl plný nadšení z útěku a důsledky si neuvědomoval. Kdo by také myslel na to, co bude, když má před sebou vidinu svobody, splnění vytouženého snu.