Cesta - strana 44
Susane seděla ani nedutala a poslouchala. A Hans byl vděčný, že má tak oddanou posluchačku. Potřeboval se někomu svěřit se svými vzpomínkami. Zasnil se a vyprávěl o svém dětství, o zimě, o zasněžených vánocích, o zvycích o koledách. Susane byla vděčný posluchač a svou oddaností ponoukala Hanse k dalšímu vypravování.
Hans vzpomínal a hovořil, aniž by si uvědomil, že Susane už není jediným posluchačem. Hansovi před očima běželo jeho dětství, kdy jako klouček běhal sněhem, tváře růžové mrazíkem, ruce prokřehlé zimou. Vracel se do klukovských let, kdy se těšíval na vánoce, jak je prožíval, vyprávěl stokrát slyšené příběhy svých prarodičů. Cítil dojetí nad tiše poslouchajícím publikem. I věčně ubrbentěný Harry mlčel a poslouchal.
Bílé vzpomínky se rozplynuly ve zdejším klimatu, které bylo pro Hanse na zimu nepřirozeně teplé. A ač nerad se vracel do reality vánoc na farmě, tam uvnitř, u srdce, ho pořád ještě hřály i zábly vzpomínky. Vzpomínky na své dětství, na zimu, na vánoce, na domov.
I Harry se dostal z té snové latergie, do které všichni upadly, ukolébáni Hansovým vyprávěním, a hned jak si uvědomil ticho, spustil vodopád otázek. Bez nadechnutí chrlil dotaz za dotazem, že Hans nestačil odpovídat.
„Prrr. Harry. I já bych zase rád spatřil tu tichou zasněženou krajinu a za okny zář svíček. Ucítit tu nenahraditelnou vůni vánoc. A věř mi, že bych tam šel třeba pěšky.“ snažil se Hans zabrzdit Harryho příval otázek.
„I já bych šel.“ řekl Harry a zmlkl.
Bylo na něm vidět, že sní a v představách hledá nikdy nespatřenou krásu Hansova vyprávění. Ale nikomu se víc nestýskalo, než Hansovi. On to kouzlo vánoc poznal a navíc se ocitl tak daleko od domova. Kdo takový stesk nepoznal, těžko pochopí. Bylo to jako sytému vyprávět o krajíci chleba, jako v pravé poledne zalitém sluncem, vyprávět o půlnočním temnu.
V novém měsíci nového roku, se na farmě objevil nový katalog společnosti „SPARE HOME“. Jako obvykle šel z ruky do ruky. I k Hansovi se dostal, ale ten letošní objednávku nechal na své společnici. Susane se cítila poctěna jeho návrhem a sepsala dlouhý seznam s poznámkami „ano“, „nevím“ a „zeptat se“. Ten položila před Hanse a požádala ho o radu.
Hans se nijak nesnažil zlehčovat nastalou situaci vtipnými poznámkami, jako třeba: „Ještě jedna taková Susane a neměli by co prodávat.“ Nebo: „Bylo by méně nákladnější, kdybychom nechali postavit koleje až k farmě, než tam celý měsíc jezdit, pro všechny ty bedny, co se chystáš objednat.“
Na Susane něco takového neplatilo. Byla citlivá a plachá, a mohla by něco takového vzít jako výsměch. Hans měl pro tyhle věci pochopení.
„Vidím, že jsi to zatím napsala nanečisto. Potřebuješ s něčím poradit?“ zeptal se místo toho.
„Možná se ti to bude zdát trochu delší, ale když mě se tam líbí úplně všechno. Nemohla jsem si vybrat, proto jsem to chtěla s tebou probrat.“ řekla omluvně Susane.
Seděli spolu dlouho nad tím seznamem a listovali v otevřeném katalogu. Probírali všechna pro a proti, až společně vypracovali konečný seznam, který předložili Willimu, aby to připsal do objednávky. Ten bez oka mrknutí, objednal vše, co napsali. Neměl proč se nad tím pozastavovat.
Objednávka byla odeslána a Susane se nemohla dočkat jara, až uskuteční svůj záměr, který při konečném sepisování seznamu s Hansem prodiskutovala. Ten ji v tom dal plnou moc. Věděl, že Susane ví, co dělá a on jí v tom nehodlal bránit. Naopak. Všemožně ji v tom podporoval. Když ucítil slabinu, poradil.
A jednoho dne, a Susane se zdálo, že to letos trvá neskutečně dlouho, byla bedna s objednaným zbožím na nádraží. I když byla Susane pořád stejně tichá, plachá a jako by neustále zamyšlená, ten kdo ji dobře znal, mohl pociťovat slabý náznak nervozity. Jako by neměla stání a snažila se pořád něco dělat. Ne, že by jindy nedělala nic, ale poslední týdny neposeděla a pořád někde něco kutila.
Teď byla bedna na nádraží a Susane neměla potřebu vyskakovat nadšením metr do vzduchu, jako nějaký rozmazlený fracek, nebo samou nedočkavostí metat kotrmelce, ale svou nemalou radost nedokázala skrýt. Zašla za Willim a poprosila ho, jestli by ji letos vzali s sebou. A ten neměl žádný důvod její návrh zamítnout. Neměl proč, by jí nevzal s sebou.
Jeli probouzející se krajinou a vzduch voněl jarem. Měl v sobě cosi omamujícího. I Susane seděla a usmívala se, ani nevěděla proč. Měla radost, že ji vzali s sebou. Štěstí jí zářilo z očí a nebylo to jen tím jarem, s kterým, jako by přicházel nový život a do žil jim vléval novou mízu.
Hans seděl a jaro do něho bušilo svými pěstičkami. Bořilo jeho zábrany a on se začal cítit být nevděčný k těm, kteří se k němu chovají, jako k vlastnímu. Jazyk ho svrběl a špatný pocit nevděku v něm vařil, jako kotel plný černé smoly. Willi mlčel a Hans to nemohl vydržet. Měl pocit, že ho to roztrhá. Musí to ven, jinak ho to svědomí zničí.
„Voní půda. Cítíš?“ promluvil Hans, nabral vůni do nosu a to co mu vždy bránilo promluvit, se zlomilo. Poslední zbytky zábran zmizely. Na povrch začala vyplouvat dlouho ukrytá pravda.
,Včil a nebo nigdy!‘ proběhlo Hansovými myšlenkami a on musel s pravdou ven.
„Nevím jak začít. Je to pro mě hodně těžké.“ začal a hledal slova, neboť nechtěl, aby to vypadalo, že je lhář nebo že jim nedůvěřuje.
„Nejlepší bude, když začnu úplně od začátku, abys věděl, že jsem neměl jinou možnost a že, když se ony události daly do pohybu, nebylo možné to uvést na pravou míru. Nejprve to nebylo bezpečné a pak nebylo komu co vysvětlovat. A pak, když jsem poznal celou tvou rodinu, jsem měl strach … Jistě pochopíš proč.“
Hans se dal do toho a vyprávěl Willimu celý svůj příběh. Věděl, že je s nimi i Susane, ale před tou neměl proč mít tajnosti a věřil, že to Willi ostatním na farmě rozumně vysvětlí, aby neklesl v jejich očích.
Tak opět vyplul na povrch pravdivý příběh o Josefovi Hromádkovi i o smrti Hanse Bergmana a jeho „znovuoživení“, o práci v odboji a nakonec i o cestě s osvobozeneckou armádou k hlavnímu městu. Na následující okamžiky, které předcházeli jejich setkání, už nejednou společně vzpomínali a porovnávali si vzájemně svá vyprávění. Ale co tomu doopravdy předcházelo, se Willi a i Susane dověděli až dnes.
„Vím, že si teď možná poopravíte svůj názor na mě, ale jistě pochopíte, že okolnosti mi opravdu nedovolovaly všem říkat celou pravdu. A vám jsem nikdy nelhal. Jen jsem kvůli bezpečnosti začal používat cizí jméno a pak už to nešlo změnit. Tady u vás jsem našel druhý domov. Poznal jsem co je rodinná souhra a důvěra, ale nemohl jsem, neodvažoval jsem se. Nechtěl jsem vypadat jako podvodník.
Když jsem si bral Hansovo jméno, mělo to být jen na chvilku. Jen na cestu domů. Kdo mohl tušit, že to skončí takhle.“ snažil se Hans obhájit své chování.
Domluvil. Rozprostřelo se ticho. Zesmutněl.