Cesta - strana 43
Přestal na to myslel. Co bylo, bylo. Otevřel své myšlenky vstříc obsahu ukrytému v té velké bedně vzadu na voze. Hádal, zda poslali vše a kolik toho bude, a začínal se těšit, že bude moci dokončit své dílo. Dokázal si představit i radost v očích Susane.
Poslali dost, aby uspokojili jeho touhy. A nejen jeho. I rozzářené oči Susane mu byly odměnou.
Semínka se ukryla pod hliněným příkrovem. Susane oplývala citem a vytříbeným vkusem pro estetiku. Společně sladili druhy i barevnost příštích záhonů. Nezbývalo než čekat, jestli se jejich představy splní. I když se ke svým budoucím rabatům plných očekávání, na nějaký čas zas tak často nedostanou, přesto nebylo dne, aby se tam aspoň jeden z nich, třeba jen na malou chvilku, nezastavil.
Na farmu přijela parta střihačů ovcí. Pomáhal, kdo měl ruce a nohy. I Hans se musel naučil stříhat. Ale nebylo to nic nemožného i pro něj, který viděl stříhání ovci poprvé. Obrátit ovci na záda a začít od nohou a břicha, přes boky a skončit na zádech.
Pokud se jednalo o starou ovci, která touhle procedurou prošla víc jak dvakrát, držela a vše probíhalo v klidu, ale jak dostal do rukou mladou, chvíli to trvalo, než ji obrátil a nejhorší snad bylo, když zavrčel strojek na stříhání.
Jednou rukou pevně držet strachem vyděšenou a zmítající se ovci a druhou stříhat, aniž by ovci ublížil a neporušil rouno, nebyla vůbec žádná legrace, ale zvládnout se to muselo.
Byly to perné dny nasycené potem. Od rána do večera. A stáda, jako by se ani neubývalo. Po takovém mnohahodinovém maratónu, neměl Hans příliš chutě se zabývat svým zálibám. Ale nezanevřel na ně. Jen je, pro povinnost na farmě, na nějaký čas odsunul. Ne, že by se mu nechtělo. To ne. Ale neměl kdy. Než celá parta střihačů odjede, musí být všechny ovce ostříhané, protože střihači se věnovali nejen stříhání, ale navíc i odkoupí a odvezou od Spenserů všechno ostříhané ovčí rouno. A docela slušně platí. Jinak by musel Willi shánět kupce sám a to by se nevyplatilo. Jezdit, hledat a prodávat.
Proto se s tím stříháním pospíchalo. Proto se musel i Hans naučit stříhat. No, vlastně nemusel. Nikdo ho do ničeho nenutil. Hans sám viděl jaká je situace a nedal se nijak pobízet. Willi se ho jen zeptal, jestli si nechce zastříhat a Hans souhlasil. Přece nebude s ženskýma nosit ostříhaná roucha a rozvěšovat je aby řádně proschla? Má dvě zdravé ruce, tak se chopil strojku a stříhal. Celý den, záda zborcená potem, ohnutá nad ovcemi.
Ještěže měl takového zdatného pomocníka. A to by nebyla Susane, aby Hanse nezastala. Musela být sice při ruce střihačům, ale vždy si našla večer volnou chvilku, aby zašla dát záhonům potřebnou vláhu.
Léto se překulilo a s podzimem nastal čas sklizně plodů jejich společné vášně. V sadě dozrávalo ovoce. Willi nechtěl věřit, že ty stromy, které považoval za staré, jsou obsypány ovocem. Trochu mu bylo před Hansem stydno, že nechal tuhle přírodní výrobnu ovoce, tak zpustnout, že jí nevěnoval ani nepatrnou péči, že nechal sad na pospas svému osudu. A díky Hansovi má tolik ovoce, že nebudou muset do příští sklizně koupit ani stopku.
Nastupovala svou vládu zima a Hansovi chyběl sníh. Byla to taková divná zima. A co teprve vánoce. Byly to jeho druhé na farmě u Spenserů a Hans věděl, že si na to snad nikdy nezvykne. Žádný mráz, ani sníh poletující za oknem. Sedět doma v teple u kamen a ven koukat na poletující bílou záplavu, na tu nádheru, pokrývající kraj se vším všudy, to mu na těch vánocích chybělo. Vždy mu srdce plesalo radostí, když se koukal oknem ven na koulující se děti, na ty červenolící nezmary obalené sněhem, na rostoucí sněhuláky a pevnosti.
Dalo by se říci, že si užil svoje, když v zimě cestoval spolu s ostatními na korbách německých vozů, když utíkal zimou, ukrýval se v zasněženém kraji, ale to bylo úplně něco jiného. K vánocům zima a sníh patřily. Bez nich, to bylo jako je slavit nanečisto. Žádné koledy, žádné vánoční zvyky, nic. Tímhle byli Spenserovi chudí.
Hans neskrýval své vánoční pohnutí. Netajil se s tím, že se mu stýská. Vlastně se mu stýskalo celý rok, ale když přišly vánoce, stýskalo se mu mnohem víc. Často pak býval zasněný a v těch chvílích se mu otevíraly vzpomínky na své dětství. Neměl daleko k smutku, ale smutný nebýval. Jen zamyšlený, zasněný. Měl potřebu to ze sebe dostat a tak vyprávěl.
Susane seděla ani nedutala a poslouchala. A Hans byl vděčný, že má tak oddanou posluchačku. Potřeboval se někomu svěřit se svými vzpomínkami. Zasnil se a vyprávěl o svém dětství, o zimě, o zasněžených vánocích, o zvycích o koledách. Susane byla vděčný posluchač a svou oddaností ponoukala Hanse k dalšímu vypravování.
Hans vzpomínal a hovořil, aniž by si uvědomil, že Susane už není jediným posluchačem. Hansovi před očima běželo jeho dětství, kdy jako klouček běhal sněhem, tváře růžové mrazíkem, ruce prokřehlé zimou. Vracel se do klukovských let, kdy se těšíval na vánoce, jak je prožíval, vyprávěl stokrát slyšené příběhy svých prarodičů. Cítil dojetí nad tiše poslouchajícím publikem. I věčně ubrbentěný Harry mlčel a poslouchal.
Bílé vzpomínky se rozplynuly ve zdejším klimatu, které bylo pro Hanse na zimu nepřirozeně teplé. A ač nerad se vracel do reality vánoc na farmě, tam uvnitř, u srdce, ho pořád ještě hřály i zábly vzpomínky. Vzpomínky na své dětství, na zimu, na vánoce, na domov.
I Harry se dostal z té snové latergie, do které všichni upadly, ukolébáni Hansovým vyprávěním, a hned jak si uvědomil ticho, spustil vodopád otázek. Bez nadechnutí chrlil dotaz za dotazem, že Hans nestačil odpovídat.
„Prrr. Harry. I já bych zase rád spatřil tu tichou zasněženou krajinu a za okny zář svíček. Ucítit tu nenahraditelnou vůni vánoc. A věř mi, že bych tam šel třeba pěšky.“ snažil se Hans zabrzdit Harryho příval otázek.
„I já bych šel.“ řekl Harry a zmlkl.
Bylo na něm vidět, že sní a v představách hledá nikdy nespatřenou krásu Hansova vyprávění. Ale nikomu se víc nestýskalo, než Hansovi. On to kouzlo vánoc poznal a navíc se ocitl tak daleko od domova. Kdo takový stesk nepoznal, těžko pochopí. Bylo to jako sytému vyprávět o krajíci chleba, jako v pravé poledne zalitém sluncem, vyprávět o půlnočním temnu.