Cesta - strana 42
„Pořádně si ho prohlédni. Pak mi na kus papíru napiš vše, co budeš potřebovat, a neboj se. Jestliže ti bude bránil ve výběru pocit, abys mi nezvyšoval náklady, mysli si, že ti to třeba strhnu z výdělku. Jestli ti to pomůže.“ řekl Willi a vrátila se mu jeho dobrá nálada, protože vyřešil jeden problém, který ho tlačil a chystal se vyřešit i ten druhý, totiž, vysvětlit Susane, co vlastně Hanse trápilo, jistě vymění svůj smutek za ten, tolik vzácný úsměv.
Hans s katalogem v ruce, odešel do svého pokoje. A ještě než ho otevřel, věděl, že bude uchvácen. Ale uchvácen, je jen slabé slovo. Nevěděl kam s očima. Nakonec mu to dalo ohromné úsilí zredukovat svůj výběr jen na to nejpotřebnější.
Objednávka byla odeslána a nezbylo, než čekat. Jaro stálo přede dveřmi a Hans se těšil, až bude mít volnou chvilku, jak se vrhne do předjarních prací. A nejen on byl posedlý touto činností. Měl pomocníka, vlastně pomocnici. Susane, opět se svým kouzelně nevtíravým úsměvem, hovořícím o jejím štěstí, propadla zahradničení. Svou radost, jako by zázrakem vykouzlenou na tváři, dávala na obdiv vždy, když směla spolupracovat s Hansem na jeho zkrášlujícím projektu.
Ale aby tenhle jejich společný projekt mohl slavit úspěchy, něco mu scházelo a to něco na Hanse čekalo na nádraží. Willi zapřáhl koně do vozu. Vyjeli z farmy. Hans naplněn očekáváním si cestou prohlížel okolí. Již jednou po téhle cestě šel, opačným směrem, ale tenkrát neměl příliš velký zájem o okolí. Zato teď si to vynahradil. Seděl na voze, rozhlížel se kolem sebe po krajině a viděl věci, které mu posledně unikly. Přemýšlel, co si s takovýmhle vozem počnou v tom městském provoze. Ale jen o tom přemýšlel. Nehodlal to řešit. Nechal to na Willim. Ten kočíroval tenhle povoz a jistě věděl, co dělá.
Přijeli do města, ale nevřítili se přímo do rušných ulic, jak Hans předpokládal. Projížděli prázdnou ulicí na kraji města, bokem od všeho toho ruchu. Hans již pochopil, že takto se Willi hodlá vyhnout provozu. Možná to nebude nejkratší cesta, ale zřejmě to bude klidnější a bezpečnější. Ale i v tom se Hans mýlil. Na konci ulice zabočili za roh a stáli před budovou malého nádraží. Naložili bednu, obrátili povoz a vraceli se zpět na farmu.
Hans se nestačil divit. Ale nemělo cenu se zabývat pochybnostmi. Tenkrát nevěděl, kterým směrem se bude vůbec ubírat, natož, aby měl tušení, že zda mají víc jak jedno nádraží. Ale teď chápal, že si mohl ušetřit spoustu času procházením města, kdyby …
Přestal na to myslel. Co bylo, bylo. Otevřel své myšlenky vstříc obsahu ukrytému v té velké bedně vzadu na voze. Hádal, zda poslali vše a kolik toho bude, a začínal se těšit, že bude moci dokončit své dílo. Dokázal si představit i radost v očích Susane.
Poslali dost, aby uspokojili jeho touhy. A nejen jeho. I rozzářené oči Susane mu byly odměnou.
Semínka se ukryla pod hliněným příkrovem. Susane oplývala citem a vytříbeným vkusem pro estetiku. Společně sladili druhy i barevnost příštích záhonů. Nezbývalo než čekat, jestli se jejich představy splní. I když se ke svým budoucím rabatům plných očekávání, na nějaký čas zas tak často nedostanou, přesto nebylo dne, aby se tam aspoň jeden z nich, třeba jen na malou chvilku, nezastavil.
Na farmu přijela parta střihačů ovcí. Pomáhal, kdo měl ruce a nohy. I Hans se musel naučil stříhat. Ale nebylo to nic nemožného i pro něj, který viděl stříhání ovci poprvé. Obrátit ovci na záda a začít od nohou a břicha, přes boky a skončit na zádech.
Pokud se jednalo o starou ovci, která touhle procedurou prošla víc jak dvakrát, držela a vše probíhalo v klidu, ale jak dostal do rukou mladou, chvíli to trvalo, než ji obrátil a nejhorší snad bylo, když zavrčel strojek na stříhání.
Jednou rukou pevně držet strachem vyděšenou a zmítající se ovci a druhou stříhat, aniž by ovci ublížil a neporušil rouno, nebyla vůbec žádná legrace, ale zvládnout se to muselo.
Byly to perné dny nasycené potem. Od rána do večera. A stáda, jako by se ani neubývalo. Po takovém mnohahodinovém maratónu, neměl Hans příliš chutě se zabývat svým zálibám. Ale nezanevřel na ně. Jen je, pro povinnost na farmě, na nějaký čas odsunul. Ne, že by se mu nechtělo. To ne. Ale neměl kdy. Než celá parta střihačů odjede, musí být všechny ovce ostříhané, protože střihači se věnovali nejen stříhání, ale navíc i odkoupí a odvezou od Spenserů všechno ostříhané ovčí rouno. A docela slušně platí. Jinak by musel Willi shánět kupce sám a to by se nevyplatilo. Jezdit, hledat a prodávat.
Proto se s tím stříháním pospíchalo. Proto se musel i Hans naučit stříhat. No, vlastně nemusel. Nikdo ho do ničeho nenutil. Hans sám viděl jaká je situace a nedal se nijak pobízet. Willi se ho jen zeptal, jestli si nechce zastříhat a Hans souhlasil. Přece nebude s ženskýma nosit ostříhaná roucha a rozvěšovat je aby řádně proschla? Má dvě zdravé ruce, tak se chopil strojku a stříhal. Celý den, záda zborcená potem, ohnutá nad ovcemi.
Ještěže měl takového zdatného pomocníka. A to by nebyla Susane, aby Hanse nezastala. Musela být sice při ruce střihačům, ale vždy si našla večer volnou chvilku, aby zašla dát záhonům potřebnou vláhu.
Léto se překulilo a s podzimem nastal čas sklizně plodů jejich společné vášně. V sadě dozrávalo ovoce. Willi nechtěl věřit, že ty stromy, které považoval za staré, jsou obsypány ovocem. Trochu mu bylo před Hansem stydno, že nechal tuhle přírodní výrobnu ovoce, tak zpustnout, že jí nevěnoval ani nepatrnou péči, že nechal sad na pospas svému osudu. A díky Hansovi má tolik ovoce, že nebudou muset do příští sklizně koupit ani stopku.
Nastupovala svou vládu zima a Hansovi chyběl sníh. Byla to taková divná zima. A co teprve vánoce. Byly to jeho druhé na farmě u Spenserů a Hans věděl, že si na to snad nikdy nezvykne. Žádný mráz, ani sníh poletující za oknem. Sedět doma v teple u kamen a ven koukat na poletující bílou záplavu, na tu nádheru, pokrývající kraj se vším všudy, to mu na těch vánocích chybělo. Vždy mu srdce plesalo radostí, když se koukal oknem ven na koulující se děti, na ty červenolící nezmary obalené sněhem, na rostoucí sněhuláky a pevnosti.
Dalo by se říci, že si užil svoje, když v zimě cestoval spolu s ostatními na korbách německých vozů, když utíkal zimou, ukrýval se v zasněženém kraji, ale to bylo úplně něco jiného. K vánocům zima a sníh patřily. Bez nich, to bylo jako je slavit nanečisto. Žádné koledy, žádné vánoční zvyky, nic. Tímhle byli Spenserovi chudí.
Hans neskrýval své vánoční pohnutí. Netajil se s tím, že se mu stýská. Vlastně se mu stýskalo celý rok, ale když přišly vánoce, stýskalo se mu mnohem víc. Často pak býval zasněný a v těch chvílích se mu otevíraly vzpomínky na své dětství. Neměl daleko k smutku, ale smutný nebýval. Jen zamyšlený, zasněný. Měl potřebu to ze sebe dostat a tak vyprávěl.