Cesta - strana 41
Hans se koukal na Williho, jako by mu ani nerozuměl. Nechápal, o čem to mluví. Co by mělo být mezi ním a Susane? Je sice pravda, že se mu zdálo poslední dobou, její chování poněkud nadmíru zasmušilé, ale připisoval to tomu co prožila. Ale jakou roli v tom hraje on, to nechápal.
„Máš pravdu Willi. Všiml jsem, že je poslední dobou smutnější, než obvykle, ale přísahám ti, že jsem se jí ani slovem nedotkl, jestli si myslíš, že je to tím.“ bránil se Hans, neboť nechtěl, aby si o něm jeho hostitel něco myslel.
„Ne, nic jsem si nemyslel, a omlouvám se, jestli to tak vyznělo, ale oba se tváříte tak nešťastně a sklíčeně, že mě napadlo, jestli jste se třeba nepohádali.“ omlouval se Willi.
„Svou sklíčenost ti mohu vysvětlit, ale za Susane mluvit nemohu.“ řekl Hans co nejpřívětivěji, aby dal najevo, že se ho Williho obava nijak nedotkla.
Oba se zastavili a opřeni o břevno ohrady nepřítomně hleděli na pasoucí se stáda. Každý zabrán do svých myšlenek. Williho trápilo, že se Susane trápí a on, že neví proč, a Hans si v myšlenkách vyčítal, že se hrnul do zahradničení a teď, když má půdu, nemá jí čím osít.
Willi mlčel a tak Hans usoudil, že čeká na jeho vysvětlení, proto opět promluvil.
„Ty víš Willi, jak moc se mi stýská po domově. A abych svůj stesk zmírnil, pustil jsem se do práce v sadě, která byla lék na můj stesk. Ale jako by to nestačilo. Jako by ten můj stesk nebyl vyléčen úplně. Jen byl potlačen. A pak, když jsi mi dal tu půdu, jsem pochopil, že to je to, po čem se mi stýská. Zryl jsem vše, co jsi mi poskytl. Tolik jsem se do své práce zabral, že jsem si neuvědomil, že ji nemám čím osít. Všechna půda je připravena a já nemám ani semínko. Dostal jsem strach, že když to bude dlouho ležet ladem, že si o mě budeš myslet, že jsem jen mluvka a lhář, a že nic z toho, o čem jsem mluvil, není pravda, že jsem si všechno vymyslel, abych tě obalamutil. To je to co mě užírá. Co mě trápí. Mám půdu, ale nemám ji čím osít.“ domluvil a smutně pohlédl na Williho, jestli mu věří.
Willi chvíli mlčel, pak se pousmál a káravě pohlédl na Hanse.
„Ty jsi jelito, Hansi. To jsi nemohl hned přijít za mnou? Víš kolik trápení by sis ušetřil? A nejen sobě, protože, už je mi jasné, co trápí naši Susi. Kamaráde, ty máš na ni obrovský vliv. No, možná na tom mám tak trochu vinu i já. A mělo mě to napadnout, že vlastně nebudeš mít žádná semínka. Ale řeknu ti, že se mi pořádně ulevilo.“ vydechl ulehčeně Willi a i na Hansovi bylo znát, že mu spadl ze srdce kámen, že se nepotvrdila ani jedna jeho domněnka.
„Až se vrátíme domů, tak mi připomeň, kdybych náhodou zapomněl, abych ti půjčil katalog. Tady u nás se všechno objednává z katalogu. Tam najdeš vše od, na co si jen vzpomeneš, až po, co bys ani netušil.“
Hans byl vděčný a cítil se být velkým dlužníkem. Nejen, že mu Willi poradil, ale dokonce mu nabídl i pomoc. Bylo mu hrozně a styděl se, že nejednal s Willim na rovinu.
„Nevím co říci.“ promluvil Hans a zase cítil v krku knedlík.
„Víš Willi, udělal jsi toho pro mě tolik, že co budu živ, nebudu ti to moci splatit.“
„Ale Hansi. To je to poslední. Nezapomeň, že to, co jsi pro mě udělal ty, a to jsi mě vůbec neznal, se nedá zaplatit ničím. Snažím se ti jen zpříjemnit tvůj nedobrovolný pobyt zde. Já zůstanu tvým dlužníkem do konce svého života. A to, co jsem doposud pro tebe mohl udělat, bylo pro mě to nejmenší. Byla pro mě čest se ti odvděčit, i když jen maličkostmi, ve srovnání s tím, co jsi pro mě udělal ty.“
Jejich vzájemná důvěra rostla den ze dne, každým okamžikem. A Hans cítil, že své tajemství před Willim zřejmě dlouho neudrží. Williho starostlivost Hanse obírala o poslední zbytky jistoty, a on začínal mít dojem, že se nejedná už jen o tajemství, ale o neupřímnost. Jak tam tak stáli opřeni, Hans cítil, že v něm padá poslední zábrana, kterou se obrnil při svém útěku a kterou si myslel, že snad nikdy nepřekročí. Ani Bohoušovi nedokázal otevřít úplně své srdce. A teď zde stojí a ničí vše, co za ten čas, co se stal Hansem, vybudoval.
Williho přímost, dobrosrdečnost a ochota se rozdat, Hanse odzbrojovala. Jako domeček z karet se sesypala všechna jeho sebezapření. Jako když neposedný vítr foukne do mlžných zámků.
Hans se dlouho rval se svým přesvědčením. Hledal oporu pro své padající zábrany. Jednu chvíli byl rozhodnut mlčet a navždy zůstat Hansem, ale už za okamžik mu hryzající svědomí a pocit podlosti rozvazovaly jazyk. Zmítal se mezi ano a ne. Mezi důvěřovat a nevěřit. Nechtěl nanovo trpět pochybnostmi, až by ho jeho ústupnost přivedla do nesnází. I když věděl, že jestliže se, se svým tajemstvím Willimu nesvěří, bude stejně sžírán pochybnostmi a neupřímností.
Cestou zpět na farmu se Hans pořád ještě hádal se svým svědomím. Neustále přemítal, zda je bezpečné prozrazovat svou pravou totožnost, zda mu ještě pořád hrozí nějaké nebezpečí, koho by tím ohrozil, až se do toho tak zapletl, že se nakonec jeho pocit pro upřímnost i jeho pochybnosti, ohledně čistého svědomí rozplynuly, a opět upadly do bezpečí zábran. Tak tedy zůstane dál Hansem. Hansem Bergmanem uvězněným daleko za mořem v cizí zemi.
Na farmu začal padat soumrak a Hans taktně poprosil Williho o katalog.
„Ano, ano. To bylo to, nač jsem nechtěl zapomenout.“ vzpomněl si Willi na jejich poslední rozhovor tam mezi ohradami.
„Tak kdepak to máme. Tady. Tak Hansi, nepochybuji, že tady najdeš vše co potřebuješ.“ položil před Hanse tlustý katalog plný nejrůznějších věcí.
Pro každého se tam něco našlo. Na co si jen kdo vzpomene.