Cesta - strana 39
Tohle bylo prostředí, ve kterém by se mohl cítit jako doma. Dělal všechno, jako všichni ostatní. Jejich živobytí byly především ovce. Ale nejen ovce. K tomu několik krav, prase, drůbež, pár králíků. Hans do tohohle prostředí zapadal. A kdyby jen to, dokonce se mu podařilo najít zpustlý sad. Když ho poprvé spatřil, zesmutněl nad jeho žalostným stavem, ale u srdce ho zahřál nápad, že kdyby dostal od Williho povolení, udělal by z téhle džungle sad k pohledání.
„Překrásný večer co, Hansi? Sedni si.“ pobídl ho Willi.
Oba seděli na lavici, opřeni o stěnu domu a vychutnávali si společně krásu večera. Vůkol byla tma, na kterou si Hans ze začátku nemohl zvyknout. Zde nebylo žádné pouliční osvětlení. Zde nebyly žádné ulice, tudíž k čemu osvětlení. Jediné světlo vrhal na zem měsíc, pokud svítil a hvězdy. Tak tam mlčky oba seděli a kochali se sametem večera. Bylo sice chladno, i když ne zas tak chladno, jak by se na zimu patřilo, a hvězdy se třpytily.
„Willi, měl bych k tobě prosbu.“ prolomil Hans ticho.
Měl trochu obavy, co tomu Willi řekne. Je zde přece jen na návštěvě, ale ten sad za to stál.
„No, poslouchám Hansi. Co máš na srdci? Jsi s něčím nespokojený?“ obrátil Willi svou pozornost k Hansovi.
„Když mám k tobě prosbu, ještě neznamená, že jsem nespokojený. Naopak. Nikde jsem se necítil tak doma, než doma.“
„Nebo máš dojem, že ti málo platím?“ popíchl ho znovu Willi a rozpustile strčil ramenem do Hanse.
„Ano a jídlo nestojí také za nic.“ pochopil Hans.
Dalších pár okamžiků seděli zticha a Willi očekával, že Hans přijde s loučením. Znal Hansův příběh a věděl, jak moc se touží vrátit domů a on by mu v tom nemohl zabraňovat. Spíš se mu snažil ve všem vyhovět. Ve všem vycházet vstříc.
„Víš Willi,“ začal opět Hans, „často vzpomínám na domov. Co bych asi dělal, kdyby bylo vše při starém. Ne, nestěžuji si, to ne, ale stýská se mi po rabatech plných květin, po záhonech s čerstvým salátem, tak nádherně zeleným, až se mi na něj zbíhají sliny. Hlína byl můj celý život.“
Na chvíli se odmlčel a zasnil se, ale pak se vrátil do reality, aby pokračoval.
„A dnes, jsem tady narazil na tvůj sad. Pravda není v nejlepším pořádku, ale ještě není vše ztraceno. Vadilo by ti moc, kdybych se do něho pustil a trochu ho zušlechtil?“
Willi mlčel a srovnával si v hlavě myšlenky. Očekával, že Hans přichází s odchodem, a zatím po něm požaduje něco, co tu leží ladem a o co se nikdo nestaral hromadu let. To ho trochu vykolejilo. Musel vypadat dost vyjeveně, protože Hans ho ani nepustil ke slovu a pokračoval rychle dál, aby ospravedlnil svou nezvyklou prosbu.
„Vím, co si asi myslíš, ale opravdu se nemusíš bát. Svou práci budu vykonávat jako doposud. Ale, víš, jsem zahradník a srdce mi pláče nad tím sadem. Věnoval, bych se mu, ve svém volném čase, až bych měl po práci. Myslíš, že by to šlo?“ dodal rychle Hans, protože se domníval, že Williho mlčení souvisí s jeho povinnostmi na farmě, a že Willi hledá slova, jak by Hansovi rozumně zamítl jeho návrh, jen aby to nevyznělo nějak hrubě.
„Ale co tě nemá? Já vtom žádný problém nevidím. Ten sad je tvůj a dělej si tam co uznáš za vhodné. Ale je to džungle. “ vrátila se Willimu řeč a ze srdce mu spadl kámen.
Ulehčeně si oddechl a pak Hansovi vysvětlil, nad čím se zadumal, načež se oba rozesmáli.
Hans ten večer nemohl usnout a ráno nemohl ani dospat. Toho dne byl první na nohou. Pustil se do práce, kterou bylo potřeba udělat. A jakmile měl chvíli čas už šmejdil po kůlnách a hledal zapomenuté nářadí, které tady museli mít, když měli sad. Našel vše co potřeboval.
Vyhrabal „stoletou“ trávu mezi stromy na hromadu. Ořezal a ostříhal vše, co bylo potřeba. Zmladil všechny stromy tak, že by je nikdo nepoznal. Ani nebyly tak staré, jak vypadaly a jak se domníval. To bylo to, co potřeboval, co tomu scházelo. Byl zabrán do své práce, že si ani nevšiml Susane, stojící na kraji sadu a bez dechu pozorující Hanse v jeho počínání.
Jakmile ji spatřil, nesnažil se ji vtahovat do hovoru, věděl, že by dál mlčela svou, ale hovořil jako by ke všem, kdo byly v doslechu.
„Už to potřebovaly jako sůl. Takhle se jim bude lépe dýchat a v létě nás odmění za naši námahu pěknou úrodou. Já vím, že to vypadá hrozně, vzhledem k tomu jak to vypadalo před tím, ale tohle je pro ně to nejlepší.“
Susane podle jeho očekávání jen stála, koukala na tu spoušť a mlčela. Ale na druhý den tam byla znova a třetí den, jako by nic odnášela ořezané větve. Nic neříkala, jen mlčky vykonávala svou činnost jako obyčejně. Hanse to překvapilo, ale nakonec se cítil šťastný, že se k němu přestala chovat tak odtažitě.
Za pár dní společně mlčky dokončili své veledílo a Hans se cítil spokojený. Ještě štěstí, že bylo období zimy a že stromy měly vegetační klid. I když tohle nebyla pro Hanse žádná zima. Ano, trochu se ochladilo, ale asi tak, jako když v Hansově rodné zemi přišla v létě studená fronta a na pár dní se zatáhlo a teplota klesal na nějakých deset, patnáct stupňů.
Taková teplá zima byla pro Hanse něčím nezvyklým, ale byla to zima a stromy měly svůj klid. Tak toho hned využil. Kdyby bylo léto, nebo dokonce teprve jaro a on by musel čekat do zimy, byl by jako na trní. Takhle mohl svůj záměr učinit ihned. A tak se také stalo.
„Včil može přijit jaro.“ pochvaloval si Hans.
„Me sme na ňé přepraveni.“ procházel sadem, který už jako sad vypadal a byl nadmíru spokojený.