Cesta - strana 38
„Tak jste nás přece jen poctil svou návštěvou? Už jsem si myslel, že jste zapomněl.“ rychlými kroky se blížil k Hansovi Spenser.
„Vítám vás u nás na farmě. Proč jste nenapsal? Mohl vám někdo přijet naproti. Je to trochu daleko, co? Jsem rád, že jste tady.“ sypal ze sebe Spenser, celý rozradostněný Hansovým příjezdem a podával příchozímu ruku.
„Tady s Benem se budete muset seznámit. Vlastně bych měl spíš říci se sirem Benediktem. Tak ho totiž pojmenovala naše malá. Tedy když byla malá. Četla tenkrát jakousi pohádku. Koupil jsem ho původně na hlídání ovcí, ale jak vidíte, zůstal jejím domácím miláčkem. Tak místo ovcí, teď hlídá nás.“
„Tak Bene, tohle je Hans.“ mluvil Spenser na psa a objímal ho kolem krku.
„This is our friend.“
Teď, když se Hans znal s Benem, a když byl na blízku jeho pán, cítil se bezpečněji. Věděl, co má dělat. Tohle gesto na samotě zažil nespočetněkrát. A mimochodem jednou ho použil i on. Natáhl ruku před sebe směrem k Benovi a nechal si ji očichat.
Nevěděl proč se tohle gesto používá při seznamování se psi, a netušil, jestli lidská dlaň nevylučuje nějaké pachy, podle nichž psi poznají, zda je to přítel či naopak. Možná je to gesto, při kterém se dává psovi najevo, že dotyčný není ozbrojen.
Nicméně, Ben Hansovi očichal nejen ruku, ale i nohy. Zřejmě nenašel nic, čím by se měl znepokojovat a tak se nechal pohladit. Nastavil Hansovi hřbet, a nechal se podrbat na zádech. Nejen lidé, ale i zvířata mají na svých zádech místa, kam si nedosáhnou. Byli seznámeni.
„Pojďte dál, a buďte vítán. Doufám, že se zde budete cítit skoro jako doma.“ nebyl k zastavení Spenser.
Vešli do domu. Žádný zbytečný přepych. Jen to nejnutnější, co farma potřebovala. Vstoupili do zatím prázdné kuchyně, ale Hans věděl, že za pár chvil bude plná lidí. Se Spenserem se znal, ale přesto pociťoval onen nepříjemný pocit, ne nepodobný ostychu. Zanedlouho se malý prostor kuchyně zaplnil zbytkem Spenserovi rodiny.
Bylo to na Hanse příliš mnoho informací. Měl strach, že si ta jména nezapamatuje.
„O Hansovi jsem vám už vyprávěl tolikrát, že vás z toho jistě nejednou musela brnět hlava.“ snažil se Williams Spenser zmírnit napětí visící v kuchyni nad neznámým příchozím.
„This is my wife Jasica.“
„This is my daughter Annie.“
„And that is our benjamin Harry.“
,To néjhorší mám za sebó.‘ pomyslel si Hans, když si podal s mladým Harrym. Mohlo mu být kolem čtrnácti, zatím co slečna Annie jistě brzy oslaví svou plnoletost.
„Jistě jste po cestě unavený. Doprovodím vás do pokoje pro hosty. Není to žádný interhotel, ale své pohodlí tam najdete. Vím, čím vším jste prošel. Vím, že to bude znít trochu nezdvořile, ale nemohu se vám nyní plně věnovat. Ještě nás čeká spousta práce. Zatím si odpočiňte a sejdeme se v sedm u večeře.“ omluvil se Spenser, když Hanse uvedl do malého podkrovního pokoje s jednou postelí, skříní a malým oknem vedoucím někam do polí.
„Nebudu přece odpočívat, když vy máte spoustu práce.“ bránil se Hans.
„To nepřipadá v úvahu. Ale nic vám zakazovat nemohu. Nejste náš vězeň, ale host, tudíž chcete-li, můžete se porozhlédnout po farmě.“
Vyšli spolu ven a Hans se zeptal na tu slečnu, ze kterou se setkal poprvé. V kuchyni nebyla a tak se s ním neseznámil.
„Myslel jsem, že je to vaše dcera.“
„Vidíte, málem bych na ni zapomněl. Je to dcera mého bratra. Jmenuje se Susane. Je to polosirotek. Můj bratr neměl tolik štěstí, jako já, když jsem potkal vás. Zůstal tam. Nevrátil se.“
„To je mi líto. Nevěděl jsem. Omlouvám se.“
„Byla to hrůza. Však víte sám. A nemusíte se omlouvat. Neměl jste tušení. Vzal jsem ji k nám. Je trochu víc stydlivá a lidem, pokud je to možné se vyhýbá. Musíte na ni opatrně. Po „tom“, je dost citlivá.“
U večeře se sešli všichni, i Susane. Seděli, večeřeli a rozmlouvali ještě dlouho po jídle. Spenser se vyptával a Hans musel o sobě vypovědět vše co mohl. Nač mu stačila jeho slovní zásoba.
Hans se přijel podívat na svého válečného zraněného přítele a netušil, že tady s ním počítají na delší dobu, ne-li napořád. Nechtěl nikomu být na obtíž, ale o tom nikdo nechtěl ani slyšet. Hans tedy slíbil, že zde nějaký čas zůstane. Ale vydobyl si, že si své ubytování a stravu odpracuje. Nakonec se domluvili, že Spenser Hanse zaměstná.
Hansovi nezbylo, než souhlasit. Ani jinou možnost neměl. Za pár týdnů Hans zapadl mezi ostatní. Z Bergmana se stal Hans a se Spenserových, Willi, Jasica, Annie a Harry.
Se Susane to bylo na delší dobu. Byla samotář. Něco na ní bylo Hansovi známého. Začínal k ní pociťovat něco víc, než soucit. Možná spřízněnost.
,Vepadám tak e já ve vočích vostatnich?‘ přemýšlel Hans.