Cesta - strana 37
„Promiňte. Netošil sem, že … Těch tisíc kilometrů … Ta vzdálenost … Té moc daleko. A já se ož začal těšet. Včil je mě to lito. Možná, že přece jenom přejmo nabidko pře hledáni Bohóšovi party.“
„Když si přestanete zoufat a vyslechnete mě pozorně, možná bych pro vás měl řešení.“ začal Pazdera znovu, vědom si toho, že musí upoutat Hansovu pozornost.
Obrnil se trpělivostí a pokračoval:
„Pane Bergman. Víte kdo jsem?“
„Samozřémě. Proč se ptáte pane Pazdera?“ oslovil ho Hans, aby jej ujistil, že ví s kým mluví, že je při smyslech.
„Dobře. Tudíž vnímáte moje slova. Tak dávejte pozor. Dřív, než učiníte jakákoli rozhodnutí, která mohou mít vliv na váš nastávající život, vyslechněte mě.“
„Poslóchám.“ odpověděl sklíčený Hans, ale do takové míry smířen se skutečností, že se za Spenserem už nedostane, že v sobě udusil všechny pochybnosti a snažil se naslouchat hlasu Pazderovu.
„Jsem rád, že mě už dokážete vnímat. Takže. Už před pár měsíci mi přišel dopis od pana Spensera. Věděl jsem, že se za mnou zastavíte, až se rozhodnete pro cestu k němu. Nevěděl jsem, pravda, kdy to bude, ale očekával jsem vás. Jste zde a tak vám mohu předat peníze, které poslal pan Spenser, na úhradu všech výloh, spojených s vaší cestou k němu.“
Hans se nestačil vzpamatovat z jednoho šoku, a už se dostal do dalšího, který nestačil ani odeznít a Hans už uháněl po železnici k jihozápadu.
Proplouval jako ve snách a hledal své ztracené já utonulé v moři přívalových událostí.
Po třech dnech stanul na cílovém nádraží a s lístkem v ruce se vyptával na Williamse B. Spensera. Dostal strach, že se dočista ztratí v ulicích města. Ocitl se v samém srdci města, ale vyptával se a putoval dál, až došel na samý okraj města. Ale jako by neměla jeho cesta nikdy skončit, opustil město a pokračoval mezi poli. Myslel si, že si z něho musejí dělat legraci, když ho posílají tímhle směrem.
Už to byly čtyři hodiny, co opustil město a pořád nebyl na místě. Kdyby nestrávil ty tři dny cesty ve vlaku, mohl by lehce nabýt dojmu, že má před sebou těch tisíc kilometrů. Uběhla další hodinka a stanul před branou jakési farmy. Vstoupil, s nadějí, že se přeptá na Spenserovi, zda nezabloudil. Možná, že mu dovolí si na chvilku odpočinout. Byl už sedm hodin na nohou. Zavřel za sebou dřevěnou bránu a pokračoval po prašné cestě, mezi ohradami s dobytkem, k domu, ve kterém by mohl najít odpovědi na své otázky.
Schylovalo se k večeru, ale okolí domu bylo prázdné.
„Hallo. Is somebody at home?“ zavolal, aby si nemysleli, že je zloděj.
,Té divny. Nigdo nigde.‘ pomyslel si Hans.
Ještě před pár hodinami procházel městem plným lidí, ale poslední dvě hodiny nepotkal ani nohu. Stejné tomu bylo i zde na farmě. Po zádech mu přeběhl mráz. Jeho mysl mu začala vykreslovat hrůzné okamžiky, které se zde mohly odehrát před jeho příchodem.
,Ale ževot přece néni film. Něco mě šak tade neštymuje. Co mě zaráží, že nemajó psa?‘ nedomyslel.
Uslyšel štěkot a na mysl mu přišla slova klasika o psu, co člověka nezná. S úlevou zaslechl ještě ženský hlas:
„What are you doing here?“
„I am Hans Gergman.“ oslovil příchozí děvče, ale zůstal nehybně stát, dokud si neodvolá psa. Věděl ze samoty, co psi dovedou udělat s cizím, nezvaným hostem.
Přemýšlel, proč o tom děvčeti uvažuje jako o nějaké malé holce. Mohla být jen o pár let mladší od něho. Ale člověk někdy zapomene, že jeho věk není rozhodujícím měřítkem pro ostatní.
Slečna dala psovi povel. Neodvolala ho s Hansovi blízkosti. Pes si jen lehl, ale oči z Hanse nespustil. A ten věřil, že by stačil nepatrný pohyb těla a pes by vyjel. Aspoň, že přestal štěkat.
„Promiňte hledám Spenserovi? Už jsem pár hodin na cestě a mám dojem, jestli jsem nezabloudil. Nemohla by jste mi poradit?“ začal svou lámanou řečí, kterou se ho Bohouš snažil naučit.
„Chvilku počkejte zde.“ víc neřekla a odběhla.
Pes se za ní jen otočil, ale ze svého místa se nehnul. Nebyl to vlčák, jaké znal ze samoty. Spíš se jednalo o nějakého ovčáka, soudě podle těch ohrad kolem. Nevrčel, neštěkal, jen ležel a hlídal. Hans neslyšel nikoho přicházet, ale podle reakce psa poznal, že se někdo blíží. I když pořád ležel, natočil uši do směru odkud kdosi přicházel a očima sledoval Hanse. Poznal svého pána i po zvuku jeho kroků, protože začal vrtět huňatým ocasem a k Hansovým uším dolehl mužský hlas.
„Hallo Hans.“
Hans otočil hlavu za hlasem.
,Tehoto čoveka bech měl znat? Ten hlas je mě povědomé, ale bez oniforme, v tech vodřenéch gatích a v košuli s vehrnutéma rokávama to nebel ten, keryho sem znal.‘