Cesta - strana 36
,Včil bech jo tade chtěl vidět. No, možná be potřála se nachométnót k takové ňáké pořádné rvačce. Třá be ju přešil ten její zasněné voptimismos. Nepochebojo, že be meze ně nešla, bela be teho schopná. Zdálo se, že má vodvahe na rozdávání, ale take jo mohla jen předstirat, abe nevešil najevo ten jeji mindrák, kerym trpěla a schovávala ho za falešnó vodvaho. Ale gdebe se vocitla oprostřed té vřave, pochebojo, že be bel něgdo vochotné jo poslóchat a mohla be bét jen ráda, že be z teho vevázla holym ževotem.‘ pomyslel si Hans a sledoval, jak se lidé, postávající okolo v dostatečné vzdálenosti, rozprchli, když se na molu objevilo vojsko.
Neozval se jediný výstřel. Jen tlačili před sebou rváče a všechny je naházeli do vody. Pak se obrátili a zase odešli, jako by to bylo něco normálního. Jako by to bylo na denní pořádku. Na zemi zůstali ležet jen zranění.
Hans si myslel, že za ten rok tady, přivykl všem těm šarvátkám, ale tohle ho vyděsilo. Dokončil týden, vyzvedl si mzdu a rozjel se za Bohoušovou partou. Věděl od Bohouše, kam má jet.
Ale na tom místě nikoho nenašel. Jistě svoji práci dokončili dřív, než měli v plánu a jeli zase dál. Bohouš se uměl o svou partu postarat. Nikdy nenechal partu zahálet. Ještě, než měli jednu práci dokončenu, už měl pro ně zajištěnu jinou.
,Včil teda vodjele kdo vi kam a gde já je bodo hledat?‘
Vyptával se, pátral, ale nikdo nic určitého nevěděl. Dozvěděl se jen, že odjeli před třemi dny, ale kam, to nikdo nevěděl. Nemohl jen tak projíždět krajem, hledat a vyptávat se. Na to ani neměl dost peněz. Co teď? Vrátit se do přístavu se mu nechtělo, měl dost hádek a rvaček. Chtěl se vrátit k Bohoušově partě, k lopatě a stýskalo se mu po domově. Byl opět ztracený a sám. A opět svou vlastní vinou. Kdyby …
„Dosť!“ vylétlo mu z pusy.
Rozhlédl se kolem, jestli ho někdo neslyšel.
,Nemožo tade stát a bečet jak maly děcko. Mosim něco podniknót. Gdež sem se do teho sám dostal, mosim se z teho take sám dostat. Nesnáze só na to, abe se řešile.‘
,Nesnáze, nesnáze?‘ přemýšlel, co mu to jen připomíná.
,V nesnázích so pořád. Nebo né? Ale včil vopravdu nevim z keré do keré. Bohóš je s partó fuč a já možu jit …‘
,Baže. Ož vím, kam pudo. Že sem na to nezpomněl dřiv.‘ vzpomněl si Hans a vytáhl z peněženky lístek.
,See you later mister Bergman.‘ uslyšel ve svých vzpomínkách hlas, který tenkrát nechápal, ale dnes, s tou trochou zkušeností, věděl co to znamená.
,A nebode to tak dlóho trvat a uvidíme se mister Spenser.‘ zaradoval se Hans a rozjel se za Pazderou.
Těšil se, že si zase po dlouhé době promluví s našincem. Slovo od krajan neslyšel už rok. Od té doby, co opustil Bohoušovu partu.
Našel Pazderu ve své kanceláři pořád stejného, jako kdyby ho před hodinou opustil. Jako kdyby mu ani věk nepřibyl. Tvářil se pořád stejně přívětivě. S obřadností jemu vlastní se přivítal s Hansem, ale byla v tom i upřímná radost se shledání.
Přijal Hanse neformálně, nebyla z toho cítil úředničina. Seděli spolu v křeslech u malého stolku a Hans vyprávěl a vyprávěl. S Pazdery byl vynikající poslouchač. Nerušil Hansův výklad, nevyptával se. Na to byl čas, až Hans dohovoří. Jen mlčenlivě poslouchal a souhlasně pokyvoval hlavou.
„… a tak sem vas přešil poproset, esle beste nedal Bohóšovi Dóbravovi kliče vod baráku.“ uzavřel Hans.
Pazdera zamyšleně seděl a nakonec povídá:
„A nechtěl by jste, abych vám raději pomohl vaši ztracenou partu najít? Pravda, nějaký čas by to trvalo, ale nemožné by to nebylo?“
To Hanse nenapadlo. Neuvažoval o tom, že by se mohl ještě shledat s Bohoušem a jeho partou. Ale uvnitř cítil, že už se vlastně rozhodl. Poděkoval Pazderovi za nabízenou pomoc při hledání a raději ho poprosil o radu, jak se ke dostane Spenserovi.
Měl sice jeho adresu, ale vůbec neměl tušení, kterým směrem by se měl vydat. Byl přesvědčen, že to nemůže být tak daleko, aby se tam nemohl vydat pěšky. Ale Pazderova slova v něm roztrhla zemi, po níž se chystal vydat za Spenserem, v nepřekonatelnou propast. A vše se zdálo být tak jednoduché. Pomalu začal upouštět od svého plánu navštívit Spensera a uvažovat o Pazderově návrhu, a k návratu do Bohoušovi party.
Těch tisíc kilometrů neujde v žádném případě, a jízda vlakem by mu ztenčila jeho skromnou peněžní zásobu. A on se přece nemůže vydat z posledního, potřebuje peníze na cestu domů.
Zesmutněl a bylo na něm vidět, co prožívá. Skleslá ramena svědčila o jeho zoufalství.
,Gdebech zvostal s Bohošem, nebo gdebech … Gdebe, gdebe. Gdebe bele v prdeli rebe, …‘ začal se Hans utápět v pochybnostech, ze kterých ho vytáhl Pazderův hlas:
„Copak, copak? Snad jste se nepolekal té vzdálenosti? Myslel jsem, že víte jak je to daleko.“
Hansovi scházela slova. Nevěděl co říci.
„Jestli si děláte starosti s finanční stránkou vaší nastávající cesty, pan Spenser ji za vás vyřešil.“ pokračoval Pazdera, aniž by čekal, až mu Hans odpoví.
Pochopil, co se v něm odehrává.
„Haló! Pane Bergman slyšíte mě?“ uslyšel zaražený Hans a bylo mu jasné, že by měl vnímat.
Že by mohl pravděpodobně přeslechnout něco důležitého.