Cesta - strana 33
,Ale gdepak. S Janóškem to vubec nemožu srovnávat. Jak mě to mohlo jen napadnót? Janóšek se tvářil jak měsiček na hnojo a hubu plnó falešnéch slibů. Oměl se jen skovávat za svuj voptimismos.‘ snažil se Hans přehoupnout misku vah svých pochybností, na tu správnou stranu.
,Zdeptat, zblbnót a sfanatizovat ledi, hlópěši, než bel von sám, to bel Janóšek, ale přede mnó sedí čovek, keré vi co říká. Keré omi jednat s leďma, co řekne, to plati a za svým slovem si stoji. Todle mosí bét Dóbrava. A esli není, …?‘ a bylo mu jasné, že v tom případě si takového člověka vůbec nedokáže představit.
Tolik skryté podlosti, falešnosti a krutosti, to snad by ani nebylo možné.
„Co mlčíš? Bojíš se, protože nemáš čisté svědomí?“
„Nemám duvod se bát.“ málem se zakoktal Hans.
Respekt z Bohouše Doubravy mu svazoval jazyk.
„Tak co, půjdeš k nám, nebo se raděj ohlédneš po práci, která by ti vyhovovala lépe?“ řekl o poznání vlídněji Doubrava, neboť se nepochybně muselo jednat o Bohouše Doubravu.
„Nemohu za tebe rozhodovat. Možná jsi samotář a práce v kolektivu ti plně nevyhovuje. Neboj se mluvit přímo. Za to ti hlavu nikdo neutrhne. Nikdo po tobě nechce, abys ses přede mnou plazil po kolenou. To by jsme si nerozuměli. Kamarádství odsud potud, ale pamatuj si, před nikým se neponižuj! Každý máme svého nadřízeného, kterého musíme poslouchat, to ano. Ale podlézat a ponižovat se, to s tím nemá nic společného. A jestli se ti bude lépe mluvit, když budeš vědět, s kým mluvíš, jsem Bohouš. Ale upozorňuji tě, že jsem Bohouš, ale ne všemohoucí či splachovací. Kamarádství neznamená, že si na mě můžeš vyskakovat a štípat na mě dříví. To by jsi se, se zlou potázal.“
Hans nemohl ani polknout. V těch slovech bylo tolik upřímnosti a přátelství, tvrdosti i lidskosti. Ale pořád z nich byl cítit ten všudypřítomný respekt. Bohouš mu nabízí své přátelství a ještě před pár hodinami se vůbec neznali. Přemýšlel, o kolik je Bohouš starší než on. Odhadoval ho na takových čtyřicet, plus mínus dva roky. Ale ze všeho nejvíc byl nadchnut jeho přímostí. Jak jednal upřímně a na rovinu. Žádné mnohasmyslové, uhýbavé řeči. Žádné hrdinské činy, které zchladnou v okamžiku, kdy je třeba své činy dokázat, kdy je třeba obhájit svou udatnost.
Tenhle člověk neutíkal před odpovědností, aby se jí zbavil, aby shodil své břemeno na někoho jiného. Možná má i své nedostatky, kdo by neměl, nikdo není absolutní, i když chce, aby si to okolí myslelo, ale, i když se znali jen pár hodin, bylo Hansovi jasné, že tenhle člověk, kterého má před sebou, má ve svém životě jasno. A když nemá, tak si ho udělá.
Byl to vysoký rozložitý muž. Nebyl tlustý, ale také žádné tintítko. Přemýšlel, jestli to není řezník, ke kterému by se jeho postava ohromě hodila, i když překvapivě mluvil spisovně jako učitel. Zračil se v něm respekt a odhodlání, a když ho kdokoli poznal blíž i důvěra.
,Gdebe ďál řeznickó, tak be nemlovil vo partě. Ale eslevá je todle očitel, tak …, tak před nim mosí mět respekt nejen oklizečka, ale e školnica.‘
„Dělá ti problém se rozhodnout? Potřebuješ čas na rozmyšlenou?“ vyrušil Hanse z přemýšlení hlas Doubravy.
„Ani né, ale je teho za to chvilo, co sem tě poznal, trochu moc najednó. Včerá sem bel eště v táboře a dneská přešil nečekané, nezvané a ož mám střecho nad hlavó a možná e práco.“
„Aha. Už asi rozumím. Ty máš zřejmě dojem, že sis nic z toho, co ti nabízím, nezasloužil. Že jsi k tomu přišel bez vlastního přičinění. Je to tak? Tvoje cesta sem, asi nebyla z nejlehčích a musel jsi pocítit na vlastní kůži hodně příkoří, ale nebylo by možné, že se k tobě zase jednou štěstí obrátí svou přívětivější tváří? Nebo jestli chceš, říkej tomu třeba náhoda, protože kdyby jsi narazil na někoho jiného, třeba někoho jako je ten darebák Janoušek nebo ještě horšího, víš jak jsi mohl skončit?“ řekl Bohouš a Hans věděl, že má pravdu.
„Tak co? Plácneme si?“ nedal Hansovi moc času.
„Dobrá. V něčim máš pravdo. A ňákó práco bech si sténě měl najit. Pudo s tebó do tvé parte. Práce se nebojim. Co neomim, so ochotné se naočit, ale moch bes mě řict, vo jakó práco se jedná? Ne, že bech nad ňákó prácó ofrňoval nos, ale rád bech věděl, do čeho do.“ snažil se Hans napodobit přímost v jednání, aby tak stoupl v ceně u Bohouše nebo, aby zvítězil nad svou ješitností, která je pořád každému chlapovi v patách.
„Já jsem ti to neřekl?“
„Ne. Mlovils jen vo ňáké partě, ale to mě nic neřeklo.“
„Pochopitelně. Mě nedošlo, že neznáš zdejší poměry. Víš, Parta Bohouše Doubravy je po celém kraji známá, a já zapomněl, že nejsi zdejší. Jsme zednická parta.“
Hanse se zmítal ve smíšených pocitech. Nechápal, proč se najednou cítí zklamaný. Očekával snad něco příjemnějšího? Nevěděl. Tyhle pocity přepadnou snad každého, kdo neví do čeho jde, co může očekávat. Kdo si nevědomě staví vzdušné zámky, aby se mu pak zřítily na hlavu. Kdo nemá jasnou představu o tom, jaká budoucnost se před ním otevírá. Najednou je tady, a o on neví proč je zklamaný? Jak si to má vysvětlit? Měl by být vděčný? Očekával snad něco, co by mu víc vyhovovalo? Ale co? Na to nedostane nikdo nikdy správnou odpověď.