Cesta - strana 32
„Podívej se Hansi. Řeknu ti to na rovinu.“ promluvil zase.
„Jestli máš azyl v kapse, nemáš se čeho bát. A když rozvineš svůj příběh o svém příchodu sem, když mě jeho věrohodností přesvědčíš o jeho pravdivosti, možná bych tě tady nechal pár dní bydlet, než si najdeš práci a bydlení.“
Hans si vzpomněl na Pazderova slova, aby o svém pravém příchodu sem mluvil co nejméně. Ale tenhle člověk s ním jednal přímo, bez vytáček. Možná by pochopil jeho nezvyklou příhodu o cestě do států. Tomuhle se ani lhát nedalo. A jestli si chce získat jeho důvěru, bude muset se svou částečnou pravdou ven.
Začal tedy pomalu mluvit, hledaje slova. Pak si řekl, že stejně nemá co ztratit a vypověděl část svého příběhu, tak jak ho tenkrát vyprávěl Pazderovi.
„Tak sem na rado Pazdere vodešil do teho tábora, gde sem mimochodem natrefil na teho Janóška. Bel sem tam a čekal. Včil, gdež sem dostal ten azyl, vedal sem se sem, v doměni, že mě mi krajani pomožó.“ zakončil své vyprávění Hans a pozoroval muže sedícího proti němu u stolu, jak na něho jeho příběh zapůsobil.
„Mno, nejsem žádný psychiatr, aby dokázal odhadnout, do jaké míry je tvůj příběh pravdivý, ale na druhou stranu, proč by ses namáhal vymýšlet tak složitý příběh, že? A navíc, Pazderu znám, stejně jako všichni tady a jestli ti radil, abys o svém příjezdu mluvil co nejméně, poslechni ho. Po tom, cos mi teď řekl, se ani nedivým. Tohle by se snad ani vymyslet nedalo. A tak se pro jistotu drž Pazderových rad.“
„A co se týká přespání, pár dní tě tady nechám. Než si najdeš něco svého. A práce tady je. Jestli se ji nebojíš?“ dodal a ústa se mu zavlnila, což mohlo klidně znamenat úsměv.
Hans nepřestával vycházet z údivu. Tenhle člověk, který ho při příchodu zmrazil takovým pohledem, že Hanse přešla chuť zde zůstávat, se měnil každým okamžikem. Zřejmě měl k tomu své důvody. Když se Hans poprvé setkal s jeho pohledem, bylo mu okamžitě jasné, že zde není vítán a nyní sedí u něho v domě. A kdyby jen to, nejenže mu nabízí střechu nad hlavou, ale i nocleh a dokonce mu věnoval svůj úsměv. Neboť, co jiného to mohlo být? Moucha mu po tváři nelezla a kýchnout se také nechystal. Musel to být úsměv. Hans byl tím poctěn a v jeho srdci se začala rodit úcta a vážnost k tomu člověku.
Pozvání na večeři odmítnout nemohl. Ani to nešlo. Tomuhle člověku se odmítnou nejenže nedalo, ale nesmělo. Svou vážností a odstupem si v jednání s každým vydobyl takový respekt, že když posléze obrátil, když slevil z vážnosti a zmírnil odstup, respekt zůstával.
Tento respekt, mezi ním a kýmkoli, zabraňoval pak komukoli překročit onen minimální odstup, jenž byl pro jeho osobu důležitý pro zachování té nejnutnější vážnosti. Nemohl si dovolit ztratit svou tvář pro nedůležitý rozmar, pro někoho, kdo ho může v příštím okamžiku zradit.
Seděli u stolu, večeřeli a Hans odpovídal. Řekl na sebe snad všechno, co mohl a zjistil, že tenhle muž, co mu nabízí svou střechu, už o něm ví vše, kdežto Hans o něm neví vůbec nic. Dokonce ani neví, jak se jmenuje. Nebo jeho jméno zase přeslechl?
„Vidím, že nejsi žádné kancelářské ořezávátko a že pořádná práce není pro tebe neznámou. Měl bych pro tebe návrh. Vzal bych tě k nám do party.“
Hans neměl tušení o jakou partu se jedná, ale zeptat se nechtěl, co nechtěl, ani nemohl. Měl dojem, že by tím klesl v jeho očích, přišel by o svou vážnost, kterou si otevřel dveře k tomuto muži. A co záleží na tom, jakou prací se tahle parta zabývá. Pro něho bylo nejdůležitější se uchytit. Najít si práci, živobytí. A tohle byla příležitost, která se nenabízí každý den. Lepší dělat jakoukoli práci s našincem, než hledat práci jež by vyhovovala a být cizincem mezi cizinci.
„A ve be ste mě vzal sebó?“
„Jak jsem řekl. Jestli nejsi na práci lechtivý, a soudě podle toho, cos mi tady řekl, tak nejsi … Ovšem, jestli sis to nevymyslel, abys na mě zapůsobil. To by se ti nevyplatilo.“ zvedl hlas a jako by vyrostl o půl metru.
Hans pochopil, že před tímhle člověkem se opravdu nevyplácí lhát. S každým jednal na rovinu a totéž očekával i od druhých.
„Parta, to znamená kolektiv. Tam je na práci jednoho, závislý zbytek, a naopak. Rozmysli si to. Nemůžu tě vzít s sebou, dokud mě nepřesvědčíš, že mi v půlce šichty nehodíš vercajk pod nohy a neodejdeš. To by ses se zlou potázal. Na takové jednání není parta Bohouše Doubravy zvyklá. To si zapiš za uši.“
Hans se cítil jako školák, kterého plísní učitel, za něco co by dělat neměl, ať už se to chystá udělat, či nikoli. Nešel z něho strach. Nehartusil a nepouštěl na Hanse hrůzu, ale působil svou vnitřní velikostí, svým respektem.
,Esle sem dobře slešel a pochopil, tak todle mosí bét Bohóš Dóbrava.‘ došlo Hansovi.
,Gdo jiné be zvládal funkco parťáka líp než von. Ale co gdež si přede mnó jen na parťáka hraje? Napodobuje manyre teho, gdo stoji nad nim. Hraje si na někeho, gdo jim de v čele, abe na mě zapusobil?‘ přemýšlel a pátral po nějakém vodítku, po nějakém varování.
,Né, orčitě né. Todle je čovek, keré si je jisté. A nejen tím co říká. Jenže…?‘ zapochyboval a nejistota se vrátila.