Cesta - strana 31
Vztekle se otočil na podpatku, pevně rozhodnut odejít. Zkusí hledat štěstí jinde. Když ho nenašel mezi krajany, snad bude ležet v náručí cizinců.
,Meze ledožrótama bech se cétil lip.‘ odplivl si ve svých myšlenkách a opouštěl čtvrt, která se, kdo ví proč, jmenuje česká.
„Nenašel jste co jste hledal, že?“ zaslechl Hans slova, jimž opět rozuměl, a která byla jako maják na ostrově uprostřed rozbouřeného oceánu neznámé řeči.
Otočil hlavu za hlasem. Zastavil, když spatřil opět toho člověka, který byl prvním, jehož zde uviděl a který čišel spíše nevraživostí, než přívětivostí. Žádný úsměv, nic, jen odtažitý pohled, ve kterém bylo jen málo ze zvědavosti.
„Proč si meslite, že bech vam moch rozomět?“ zeptal se Hans a popošel blíž, rozhodnut nepřekračovat meze jejich odtažitosti.
„Hledáte někoho?“
„Meslim, že ož ne.“
„Proč se hned urážíte?“
Hans jen němě stál. Neměl slov.
,Vopravdu to vepadá, že so oražené?‘ přemýšlel, ale spíš, než urážku, cítil hořkost a zklamání.
„Kde kdo utíká se své rodné vlasti, ať z toho, či onoho důvodu, a myslí si, že když narazí na krajany, že ho přijmou s otevřenou náručí. Ale jak máme vědět, co je zač? Jestli není prachsprostý zloděj, vrah, uchyl nebo jiný deviant, který utíká před zákonem? Jak můžeme vědět, že jste neutekl z azylového tábora a že vás sem nepřijdou hledat? Nemáme zájem o nepříjemnosti.“
Hans si to uvědomoval, že z jeho chování muselo vyplynout, že se chová nanejvýš podezřele, i když v tom byl jen ten jeho vtíravý pocit, to nepříjemno z cizího prostředí.
„Tak co? Budeme zde stát, nebo půjdeme dovnitř a popovídáme si?“ pozval neznámý Hanse dál, ale jeho odtažitost se nezměnila.
„Deť mě neznáte a včil mě zvete dál?“
„Já se nemám čeho bát. A jestli jste jeden z těch, co utíká před zákonem, pak vás svážu do kozelce a odnesu na stanici.“
Hans pochopil, že to myslí upřímně, na rovinu. Žádná faleš, přetvářka. Bylo na něm vidět, sebejistotu a odhodlání, žádný strach. Neměl daleko k tomu to udělat, kdyby to bylo zapotřebí. Hans vstupoval do domu se smíšenými pocity. Přijal nabízené místo u stolu a snažil se moc nerozhlížet kolem sebe, aby na sebe neztrhl pozornost, že se chystá něco ukrást. Ten muž si sedl na druhou stranu stolu a čekal.
Bylo dlouho ticho. Hans čekal, až se ho ten muž začne na vše vyptávat a ten muž čekal, že Hans začne sám mluvit.
„Takže to uděláme jinak. Uděláme mezi sebou trochu jasno. Řekneš mi své jméno?“
„Své pravé jméno.“ dodal, když se Hans nadechoval, aby se představil.
Hanse napadlo, jak ví, že používá cizí jméno? Vždyť přece nemohl vědět, jak to všechno začalo?
,Baže nemože. Zkóši to na mě. Mesli si, že so kdovi jaké podvodnik. Chce na mě zapusobit. Ziskat si mó důvěro.‘ uklidnil se a představil se s takovou sebejistotou, s jakou si už zvykl používat své nové jméno.
„Hans Bergman.“ řekl bez zaváhání.
„Dobře Hansi.“ řekl a vypadal spokojeně.
„Zní to věrohodně a dejme tomu, že jsi Hans. Mohl by jsi mi říci, jak ses dostal do Ameriky a proč jsi odešel z domu?“
„Proč bech nemoch. Přejel sem sem za prácó a zvostal sem tade. Nechtělo se mě vracet dom. Nigdo mě tam ož sténě nečeká a tak sem požádal vo azyl.“ řekl Hans, a když mu jeho slova dolehla k uším, začínal si uvědomovat, že je to vlastně pravda.
Doma už ho nikdo nečeká.
„A kdo tě, sem, k nám poslal?“ zeptal se zase ten muž a prstem ukázal na stůl, aby zdůraznil to sem, že myslí sem, jako do čtvrti a ne sem do států
„Ňáké Janóšek.“ vzpomínal Hans na jeho jméno.
„No, to sis vybral partii. Mám sto chutí tě poslat zpátky za ním.“
„Já sem s nim žádné holport neozavřel. Přefařil se ke mně náhodó v táboře a řek mě, až bodo moct, abych jel sem. Nic vic. Ani ho pořádně neznám.“ začal se ohrazovat Hans, když mu došlo, že o Janouškovi neměl nic říkat.
„Buď rád, že jsi z jeho dosahu. Od něho, a takových jako on, se drž co nejdál. Před časem tady byl. Rozséval kolem sebe optimismu a páchl revoltou. Podařilo se mu pár lidí zfanatizovat. Ti s ním pak odešli. Žádná škoda jich. I když, někteří se s hanbou vrátili. Včas poznali co je zač. A ti mu teď nemůžou přijít na jméno. Varuji tě předem. Jestli tady budeš chtít zůstat, nevyslovuj jeho jméno.“
Hans přemýšlel, proč ho sem Janoušek posílal, když zde nemá zrovna na růžích ustláno. Možná si myslel, že tím pomstí svou totální porážku, své ponížení. Nebo si chtěl jen udělat legraci z někoho, kdo byl momentálně úplně na dně, bezmocně se svíjející ve spárech osudu. Podlost některých lidí je neskutečná. Podvodně se někomu vloudit do života, získat si jeho důvěru a pak ho ztrestat za svůj neúspěch. Samá škodolibost a výsměch.