Cesta - strana 30
„Je mi velice líto pane Bergman, že to dopadlo tak nepříznivě ve váš neprospěch. Nepředpokládal jsem, že se vyřízení vaší žádosti o azyl takhle opozdí. Věřte mi, že jsem dělal vše, co jsem mohl a nehodlám v tom ustat, dokud nepřivedu vaši žádost ke zdárnému vyřízení. Ale s nemalým zármutkem vás musím nechat převést do azylového tábora. Věřte prosím, že se vynasnažím, ve věci vaší žádosti angažovat se celým svým úřadem a vás prosím za shovívavost.“
Hans to očekával a byl vděčný, že v tom táboře nemusel trávit ten rok a půl. Podřídil se vůli osudu. Stejně mu už nic jiného nezbývalo. Vstal a Spenserovi podal ruku na rozloučenou. Ani jeden z nich nemusel nic říkat. Oba věděli, po tom co spolu prožili, co je svedlo dohromady, že je k sobě připoutalo neviditelné, a svým způsobem pevné i křehké zároveň, vlákno přátelství.
„See you later mister Bergman.“ řekl na rozloučenou Spenser a podal ještě Hansovi lístek, pak se rukoudáním rozloučil s Pazderou.
Zavřely se za ním dveře a zmizel z Hansova života tak náhle, jak se mu v něm objevil.
Hans se ocitl sám v cizí zemi uprostřed neznámého světa azylového tábora. Daleko za mořem vzdálen od své rodné vlasti. Po Spenserovi mu zbyl jen lístek s jeho adresou a pozváním, že se má na něho obrátit, až bude jeho žádost vyřízena.
Tak se zimou přišel do tábora a prožil tam ty nejhorší vánoce od té doby, co to ráno utekl z korby nákladního automobilu, nejsmutnější vánoční svátky od té doby, co se jmenuje Hans Bergman. Byl uvězněn v táboře mezi dvěma světy, které ho odmítaly přijmout. Sám lapen v kolotoči svých myšlenek, výčitek a pochybností. Začínal být zoufalý z těch proklatých „kdyby“.
Čirou náhodou narazil v táboře na krajana. Jeho zoufalost mu zaslepila oči. Byl důvěřivý jako čerstvě vylíhlé kuře. Stával se tím pravým tvárným materiálem pro každého takového prospěcháře, který dokáže vybudovat své vlastní štěstí na úkor důvěřivosti, jež vznikla z čirého zoufalství.
Jakmile člověk propadne beznaději a zoufalství, stává se snadnou kořistí pro tyhle dravce kroužící v nebeských výškách, poklidně čekající, až se jejich kořist unaví, až padne a stane se tak snadným cílem. Času na to mají dost. Jsou obrněni nezměrnou trpělivostí. Každý tomu jednou nakonec může podlehnout. A pak je s ním konec. Spoutají ho svou přesvědčivostí, nalijí mu do hlavy jejich pravdu a potlačí lidskou vnímavost, proti podezíravosti z možné nepravdy. Lidské hyeny, vyčkávající na tučné sousto, v podobě emociálně vyčerpaných objetí.
Obtloustlý malý muž, snad jen o pár let starší od Hanse, svou kulatou tváří působil jako měsíček. Vyzařoval ze sebe tolik optimismu a důvěry, že nebylo možno mu nepodlehnout. Měl Hanse ve své moci, který ve slepé náklonnosti ke svému krajanovi zapomněl na varování úředníka z ambasády.
Nebýt náhlého pozvání k opětovné návštěvě ambasády, jistě by podlehl bezmeznému fanatismu. Byl příliš dlouho v moci toho našeptávače, ale ne zas tak dlouho aby podlehl. Možná se jen cítil jaksi plný síly a nechápal falešnost optimismu, když už po třetí stoupal do schodů, které ho vyplivly před dveře Svatopluka Pazdery. Konečně přišel ten den. Dočkal se. Zaklepal a vstoupil. Přivítal ho usměvavý obličej Pazdery. Hans věděl, že jeho utrpení v táboře je u konce.
Pazdera s veškerou vážností, s jakou byl naučen jednat, ale ve které se nedala ukrýt ta obrovská radost, vítal Hanse. Ten opět začínal věřit, že se přece jen podívá domů. Byl mu udělen azyl a mohl konečně opustit nehostinné prostředí tábora, ve kterém strávil dva měsíce. Nezapomenutelné dva měsíce.
Oba si stiskli své pravice na rozloučenou, i když věděli, že se nevidí naposledy. Hans mohl opustit tábor, ale ne státy. Pazdera mu kladl na srdce, že by s ním měl zůstávat v neustálém kontaktu. A Hans slíbil, že se mu z každého svého působiště ozve. I když nepředpokládal, že jich bude víc, než jedno. Neměl v úmyslu se toulat po státech. Umínil si, že zůstane na jednom místě v některém městě na pobřeží, najde si práci a bude čekat. Aby mohl v nejpříhodnějším okamžiku vyrazit na cestu k domovu.
Rozloučil se s Pazderou a stál před budovou ambasády. V kapse ho pálila adresa Williamse B. Spensera. Přemýšlel o jeho nabídce. Nakonec se však rozjel do české čtvrti v jednom průmyslovém městě na pobřeží, o kterém ho zpravil jeho, optimismus kolem sebe trousící, krajan v táboře.
Nasáklý optimismem přijel do města a bloudíce ulicemi pátral po české čtvrti. Opět poznával důsledky neznalosti místního jazyka. Utrmácený blouděním, ale plný elánu vstupoval do čtvrti plné krajanů a bláhově si myslel, že ho budou vítat s otevřenou náručí. Po setkání s prvním místním krajanem, byl ze své naivity rychle vyléčen. Kde je ta pohostinnost, o které slyšel v táboře? Jeho optimismus a elán rázem zchladly.
Tihle všichni už zde žili dlouho a možná už zapomněli, jaké to je být někde cizince, opuštěným, bez domova. Ale také jim jistě dalo hodně práce a stálo je to mnoho úsilí, vybudovat si zde své místo na slunci. Nemohl jim to mít za zlé, že se chovají odtažitě k cizincům. Jistě sem často zabloudí mnoho nejrůznější individuí a bylo nasnadě si raději od každého neznámého držet odstup.
Hans se rozhodl, že někoho osloví a požádá ho o radu. Ne, bude lepší, když vyhledá … Ale koho má hledat? Starostu, předáka nebo šerifa, když je v Americe? Procházel čtvrtí plnou už cizích rodáků a pohledem pátral po tváři vyzařující důvěru. Zmocňoval se ho pocit, že zde není vítán a opět byl jako nahý v trní. Začínal se bát těch pichlavých pohledů.
,To nemá ceno. Asi sem zablódil, kam se neměl.‘ pomyslel si Hans, ještě tak trochu pod vlivem falešného optimismu.