Cesta - strana 29
Vzpomněl si na Svatopluka Pazderu, když říkal, že může jít k jednotce kapitána Spensera. Ale časem zjistil, že s nimi žádní vojáci nepracují. Veškerou práci zajišťovali civilní dobrovolníci. Vojsko se staralo o dopravu materiálu a techniku. A nakonec byl opravdu rád, že Pazderu poslechl. S kapitánem Spenserem se sice moc neviděl, ale věděl, kde ho může hledat. Zatím však neměl vážnější důvod ho vyhledat. Vše, co momentálně potřeboval, měl. Práci, aby zapomněl, jídlo i ubytování. Neměl nijak zapotřebí toulat se po městech. Nač? On zde nebyl na dovolené. On chtěl jen domů.
Hans věděl, že nemá cenu za Spenserem pořád běhat a vyptávat se, jak je daleko jeho vyřízení žádosti o azyl. Neměl rád nedočkavost, i když trpělivý zrovna nebyl. Kdyby byla nějaká změna, Pazdera by mu přes něho určitě vzkázal. Nebo úředníkova slova, aby se nenechal zmást prvním příznakem falešné důvěřivosti, platila i pro Pazderu? Nevěděl. Stejně neměl jak by se o tom přesvědčil a tak mu nezbývalo, než se na něj spolehnout a čekat. I když se mu zdálo, že to trvá hodně dlouho.
Netušil, jak dlouho trvá takové vyřízení žádosti o azyl. Ještě nikdy o něj žádat nemusel a ani ve snu by si nepředstavoval, že o něj kdy žádat bude, ale něco mu na tom nesedělo. Doufal, že do podzimu mu jeho žádost vyřídí a že možná na vánoce už bude doma.
Však podzim předal svoji vládu paní zimě a nic. Žádná změna. Po vánocích přišel Nový rok a s ním i nová naděje.
Po zimě, která byla na jeho vkus mírná, i když na ostatních bylo znát, že je pro ně kruté, možná i nelidské, v takové zimě pracovat, přišlo jaro a po něm léto a Hans pořád nevěděl nic bližšího, ohledně svého azylu. Jednou mu kapitán Spenser přinesl od Pazdery dopis, že se nemá znepokojovat, a že to ještě nějakou dobu potrvá, ale že je to na dobré cestě.
Zřejmě to bylo jen takové diplomatické uchlácholení, aby se předešlo nepříjemnostem, protože léto vrcholilo a po něm podzim nehodlal otálet se svým příchodem.
Hans už věděl na čem je. Už se nenechával ukolébávat falešnou nadějí. Jen čekal. I na kapitánu Spenserovi bylo znát, že ho to velice mrzí. Ty nejdůležitější práce byly hotovy, provoz byl obnoven a s podzimem se poválečná ženijní jednotka kapitána Spensera, likvidující válečné škody na komunikacích, mostech a železnicích rušila. Hans se pomalu smiřoval s tím, že půjde to azylového tábora. Už se s tím nedalo nic dělat. Kapitán Spenser to zdržoval, jak jen to šlo.
Však jednou ten den musel přijít. Hans ho očekával už dlouho a byl na něj tak nějak připravený. Poslední technika byla odvezena a z kapitána Spensera se stal opět pan Williams B. Spenser. Kráčel zaraženě vedle Hanse městem, jako by ho doprovázel na popravu a ne jen do kanceláře Svatopluka Pazdery, ale on v tom zřejmě neviděl rozdíl.
Hansovi tak nevadilo, že musí jít do toho tábora, jako to, že na něj budou opět útočit jeho myšlenky, pochybnosti a „kdyby“. Smířen se svým osudem vystoupal, po boku pana Spensera, po schodech do budovy ambasády a stanul před dveřmi kanceláře. Věděl, co ho za těmi dveřmi čeká. Nač to odkládat. Zaklepal a směle vstoupil.
Svatopluk Pazdera je oba nevesele přivítal a sdělil Hansovi očekávané skutečnosti. Omlouval se mu, že je mu to velice líto, že nepočítal s tím, že se to bude tak protahovat, ale že ještě na těch pár dní musí do tábora. Ale že se nemusí bát, že by tam přebýval příliš dlouho. Prý to opravdu už nebude dlouho trvat.
Hansovi bylo jasné co tím ve skutečnosti myslel a ujišťoval Pazderu, že to úplně chápe a že se nemá zbytečně obviňovat z něčeho, za co on po pravdě nemůže.
Při rozhovoru mezi Spenserem a Pazderem, Hansovi došlo, že je tady už rok a půl a že se ani nenamáhal, aby pochytil něco z jejich řeči.
,Na co take. Já tade nechco zvostat.‘ snažil se utěšit sám sebe, ale věděl, že mu to moc nepomůže, protože skutečnost je jiná.
,Ale gdo moch čuchat, že to tak dopadne?‘
A bylo mu jasné, že možná zbytečně ztratil rok a půl. Kdo ví, kolik let zde ještě bude nucen zůstat. Začal si uvědomovat, že veškerá vlastenecká hrdost by měla jít stranou. Za těch osmnáct měsíců si zvykl na myšlenku, že jeho cesta domů vede přes státní občanství Spojených států. Ano, ztratil ten rok a půl. Za tu dobu mohl hodně pochytit, hodně se naučit. Možná v tom tak trochu hrála svoji roli všudypřítomná ješitnost.
Kdyby myslel na zadní kolečka, mohl by se teď dozvědět z jejich rozhovoru víc a nemusel by čekat, až mu to Pazdera přeloží. Ale stalo se, tak tedy čekal. I když věděl, že hovoří o něm, o jeho budoucnosti, čekal. Čekal a prohlížel si docela zachovalého Pazderu. Přemýšlel kolik mu asi je let. Nevypadal zas tak staře, jak by se koneckonců na úředníka jeho kategorie slušelo, ale mohlo být docela možné, že jelikož se zabýval celý život jen úředničinou, neměl možná důvod vypadat starší než ve skutečnosti byl.
Postavou nepatřil mezi velikány, ale chováním dával najevo, že si je vědom své schopnosti mít každou situaci pod kontrolou. Jeho hlavu nezdobil snad ani jediný šedivý vlas. Sebejisté vystupování, sebejistá řeč. Úředník na svém místě.
Na druhou stranu kapitán Spenser, lépe řečeno, to, co z kapitána zbylo, když svlékl svou uniformu, měl ve tvářích napsán nelehký život na frontě mezi zákopy. Starosti vrásek brázdily jeho tvář. Hans nevěděl, který z nich je starší, ale sám si mezi nimi, se svými sedmadvaceti lety připadal jak školák.