Cesta - strana 28
,Orčitě má svy mino na cedolce na dveřách, ale v tym fofru na to nebel čas a pak, ta cesta sem, ta mě dala zabrat.‘ vzpomněl si Hans na svou cestu sem, na cizost města, na ulice plné lidu.
,Přece tade něgde mosi mět svy mino. Takovy óřednici si na to potrpijó.‘
Očima pátral po jméně úředníka sedícího před ním
,Tade je. Coló dobo na to čočim a nevšimno si teho.‘ pokáral se Hans za svou nevšímavost, když spatřil před sebou na stole cedulku se jménem Svatopluk Pazdera.
,Přenéhoršim bech moch vejit s tim, co mě poradil tenle Pazdera. Nezni to zas ňák podezřele.‘ navázal na své přerušené myšlenky a přemýšlel o své nejbližší budoucnosti.
Začínal se trochu vzpamatovávat z té děsivé představy, že se nemůže vrátit domů. Zatím. Vrátit se chtěl, ale jeho návrat byl momentálně nežádoucí. Cítil se bezmocný. Tolik se mu stýskalo po domově. Ale cítil, že se jednou určitě vrátí. Musí se vrátit. Tomu pevně věřil. Sem přece nepatřil. Jeho místo bylo tam. U srdce ho zabolela vzpomínka na domov.
,Včil mosim přejmót pomocnó roko, gdež mě jo nabizijó. Měl bech brat co je. A lepči brabec v hrsti, než holob na střeše.‘ rozhodl se.
„Dobrá. Meslim, že nebodo hledat jinó cesto.“
„Hlavně mějte pořád na paměti, že jste bez papírů a proto vám nedoporučuji žádné procházky po městech. Ne, nikdo vám nic nezakazuje, ale v zájmu vaší bezpečnosti, a jistě vám nemusím říkat, že i mojí, by bylo rozumnější, kdybyste neopouštěl ubytovací prostor, za jiným účelem, než za prací. O stravu se starat nemusíte. Jídlo budete dostávat na pracovišti nebo v místě ubytování. Kdybyste něco potřeboval, obraťte se tady na kapitána Spensera a nebo přes něj na mě.“
Pazdera vstal od stolu a loučil se s kapitánem Spenserem, pak podal ruku Hansovi a loučil se i s ním. Prozatím.
„Tak hodně zdaru a provázej vás štěstí. Na brzkou shledanou pane Bergman. Věřím, že nám to všechno dobře dopadne a přeji vám, abyste se co nejdřív dostal domů. Nashledanou.“ rozloučil se Pazdera s Hansem a prohodil i několik slov na rozloučenou se Spenserem, když je oba doprovázel ke dveřím.
Hans pochopil, že tohle byly, a pravděpodobně na dlouhou dobu i budou, poslední slova, kterým rozuměl. Ocitl se zase sám, mezi lidmi se kterými si vzájemně nerozumí. No, vlastně úplně sám nebyl. Vždyť s kapitánem Spenserem se přece zná, ale nerozumí mu. Ani on jemu. Tížila ho mysl. Nevěděl co má očekávat. Přepadávaly ho pochybnosti.
,Gdebe bele v prdeli rebe, nebelo by rebníka! A dost!‘ rázně zarazil své rozbouřené myšlení.
Přestal se zabývat pochybnostmi a „kdyby“, a soustředil se na nastávající okamžiky, na ruch kolem sebe. Procházeli bludištěm ulic. Domy, jako by byly všechny stejné. Ze začátku měl Hans dojem, že si ho okolojdoucí zvědavě prohlížejí. Cítil se jako nahý v trní. Byl to však jenom pocit. Ten zažíval vždy, když někam přišel poprvé. Jako by se tisíce cizích očí do něho zabodlo. Jako by se stával terčem cizích očí.
,Nakonec bodo rád, že pře práci zapomeno.‘ utěšoval se Hans, zabrán zase do svých myšlenek, že si ani neuvědomil, že došli k nákladnímu autu.
Ta plachta byla jeho strašákem. Bylo na ní cosi děsivého. Připomínala mu ty nezapomenutelné, hrůzné jízdy na korbě německých náklaďáků. Málem se otřepal, jak mu při té vzpomínce přešel po zádech mráz ve svých mrazivých botách.
Kapitán Spenser otevřel dveře do kabiny auta a pobídl Hanse, aby nastoupil. Hans kývnutím hlavy pozdravil mladíka u řízení a usedl. Kapitán Spenser několika slovy určil cíl cesty a vyjeli. Vykličkovali městem ven. Okolní domy zmizely a vystřídala je otevřená krajina. Projížděli mezi poli a Hansovi se opět zastesklo po domově.
Práce měli spoustu. I zde si válka vybrala svou daň. Pracovali často celé dny. Nebylo času nazbyt. Za pár měsíců přijde zima. Opravovali, co se opravit dalo. Ale většinou byly zbytky mostu strženy a postaven vedle most provizorní, než se bude moci postavit nový. A tak odstřelovali a odklízeli trosky zničených mostů. Hansovi to připomnělo, když před necelým půl rokem ničili mosty, aby znemožnili pohyb fašistických vojsk a nebo aspoň znepříjemnili jejich útěk. Ale tenkrát mosty nejen bořili, ale i budovali a napomáhali v postupu osvobozující armádě.
Hansova mysl byla zaměstnána prací. Neměl čas na pochybnosti a na „kdyby“, i když vzpomínky a stesk po domově, ho neopouštěly. Soustředil se na práci, která mu byla určena a byl rád, že se s ním nikdo zbytečně nedává do hovoru. Dělal si zbytečné starosti, s tím, že by chtěl někdo z těch kolem něho, znát jeho příběh. Nikdo si ho skoro ani nevšiml. Každý si jen hleděl své práce, ani mezi sebou se moc nebavili. Možná byly na tom stejně jako Hans, možná si mysleli, že je to nějaký morous, protože s nimi nemluví, nebo věděli, že jim nerozumí.