Cesta - strana 27
„My vás nemůžeme poslat domů. Nemáte u sebe papíry potvrzující vaší totožnost a i kdyby jste je u sebe měl, přesto by pro vás nebylo moudré, dožadovat se návratu do vaší vlasti. A kdyby jste trval na tom, byl bych vám nucen říci, jaká je situace ve vaší zemi.“
V Hansovi by se krve nedořezal.
„Znám celý váš příběh, tak jak jste mi ho vyprávěl a vím, jak moc se chcete domů. A také vím, pane Bergman, že jste vlastenec a bojoval jste za mír a svobodu vaší země, ale nynější poválečná situace se neočekávaně změnila a to ve váš neprospěch. V očích těch, jež jsou teď u kormidla, a věřte, že to nejsou ti, kteří s vámi hrdinně bojovali na jedné straně do poslední kapky krve, do posledního dechu, proti společnému nepříteli, pro ně jste vlastizrádce.“
Hansovi se udělalo nevolno. On, který miloval svou vlast a byl ochoten i za ni padnout, se stal jejímzrádcem. Nebyl schopen slova a v hlavě mu hučelo a v uších pálila poslední slova. Byl uvězněn za mořem daleko od domova a ještě z něho udělali zrádce. Dál nebylo třeba přemýšlet. Vzpomněl si na hajného Veverku. Jak skončil a kdo tím byl vinen. Začínalo mu být jasné, že takových případů bylo jistě spousta.
Úředník, ze kterého se rázem stal posel špatných zpráv, Hanse dál seznamoval s okolnostmi, které se odehrály po osvobození, proč musela spojenecká vojska tak rychle opustit jeho zem a kdo se dostal k veslu. Hans jeho slova vnímal jen okrajově, ale pochopil, že je …
,Co já tade včil bodo dělat? Deť tade zdechno hladem. Neomim po jejich ani kvánkót a bez papirů nedostano žádnó práco.‘ zesmutněl a v očích ho pálily slzy, přes které nepřítomně hleděl oknem ven.
Tam venku, za oknem, je svět, který mu má nahradit jeho domov. A přitom tam, někde daleko za mořem, je zem, která je jeho domovem a kam nesmí, přestože tolik toužil po návratu domů. Jeho vlast ho odvrhla, odkopla, jako by jí kdo ví jak ublížil. Cítil se opuštěný jako spráskaný pes, kterého vyhnaly z domova, protože překážel. Míň než boty, které tlačí. Jako prošlapané boty, do kterých teče, a které nelze použít už ani na dvůr či zahradu. Posloužil a teď je k nepotřebě. Překáží, škodí. Potácel se mezi skutečností a snem, a do reality ho vrátil zase úředníkův hlas.
„… a tak jsem rád, že se tady pan kapitán nabídl, že se o vás postará. Vím, že nemám právo rozhodovat za vás, pane Bergman, ale jednu radu bych vám chtěl dát. Nejlepším řešením by pro vás bylo, kdyby jste nyní požádal o azyl, a až vám bude přiznáno i státní občanství, pak budete moci vycestovat beztrestně do vaší vlasti. Všechno záleží jen na vás, jak se rozhodnete, ale za téhle situace, by byl váš návrat domů sebevraždou.“
,A kdo ví, zda i potom to bude bezpečné.‘ prolétlo úředníkovou hlavou, ale nahlas to nevyslovil.
Hans se nutil přemýšlet. Však nic rozumného ho nenapadalo. Stále se vracel k tomu, co mu nabízel úředník ambasády. Neměl nic a tohle by mu pomohlo se postavit na vlastní nohy. Získat pevnou půdu pod nohama. Stal se zrádcem a to ho bolelo nejvíc. Neměl na výběr. Tohle řešení se zdálo zřejmě nejen nejlepší, ale asi i pravděpodobně jediné, pokud nechtěl skončit jako vlastizrádce s oprátkou na krku. Hans přikývl, že souhlasí, že požádá o azyl, i když ho osud tlačil, kam on nechtěl.
Vyplnil tolik papírů, že se mu o tom ani nikdy nezdálo.
„Jako čekatele na azyl, bych vás měl teď poslat do azylového tábora a věřte mi, pane Bergman, že bych to dělal velmi nerad. Hemží se to tam spousty takových, kteří sem utekli před trestem a kterým azyl nikdy udělen nebude. Je to ta nejhorší sebranka z celého světa. Toho bych vás, věřte mi, nejraděj ušetřil. Proto jsem rád, že se tady pan kapitán nabídl, že vás vezme s sebou k jednotce.“
„To se mám stat vojákem?“
„Ne tak docela. Jednotka kapitána Spensera má na starosti ženijní práce. Opravy mostů, aby jste mi rozuměl. Budete přidělen k jeho jednotce, mezi ostatní civilní dobrovolníky. Jestli vám nebude vadit práce, můžete s kapitánem Spenserem ihned odejít. A pokud bych byl strážcem vašeho svědomí, doporučoval bych vám co nejméně mluvit.“
„Cák be mě tade něgdo rozoměl?“
„Nikdy nevíte, na koho by jste mohl narazit. Je tady spousta národností a ne každý, by si mohl váš životní příběh vykládat jako pravdivou historku. A nemůžete se pořád odvolávat na kapitána Spensera, aby všem dokázal, že jste si nic nevymyslel. Proto vás prosím pane Bergman, moc o své cestě sem nevyprávějte. Nenechejte se zmást prvním příznakem falešné důvěrnosti.“
„Přece nemožu furt jenom mlčet. To be mohlo bét eště nápadňéši ne?“
„Neměl jsem na mysli, že by jste se stal němým. Jen se vám snažím naznačit, aby jste nepodceňoval lidi a mluvil co nejméně. Pokud však nebude zbytí, stačí, když řeknete, že jste sem přišel za prací, a že jste se nakonec rozhodl tady zůstat. Věřte mi pane Bergman, mlčením si ušetříte spoustu nepříjemností a bolení hlavy.“
Hans přemýšlel. Práce mu nevadila a s tím mluvením, si také nedělal starosti. Komu by co vykládal. Nanejvýš se bude ohánět tím, co mu poradil …
,Jak von se vlastně menoje? Coló dobo s nim jednám a neznám pořádně ani jeho mino. Deť já ani nevim, eslevá se mě představoval? A gdeš ja, tak sem to zazdil. Je teho na mě moc.‘ přemýšlel Hans a zastyděl se, že neví, zda by měl jméno toho úředníka znát, zda se mu představoval či nikoli.
Však něco mu nedovolovalo zeptat se. Byla to ta jeho chlapská ješitnost, co mu stálo v cestě a zakazovalo mu, aby se tahle ponižoval a zeptal se na něco, co mu možná ušlo.