Cesta - strana 26
„Hlavu vzhůru. Všechno dobře dopadne. Nashledanou.“ rozloučil se a podal Hansovi papír s adresou, na které měl najít svou spásu, své nové útočiště.
„Nashledanó.“ na víc se Hans nezmohl.
Nevěřil, že všechno bude tak dobré, jak právě zaslechl. Byla to jen okázalá fráze, pár prázdných slov útěchy, pro oklamání mysli. Mazání medu kolem úst. Lež převlečená za zdvořilost.
Hans osaměl v kanceláři primáře. Nevnímal okolí, ani čas prchající kolem něho. V ruce držel ten kus papíru a v hlavě mu bzučely nezodpovězené otázky, na které už asi nikdy odpověď nedostane. Zmocňoval se ho pocit zoufalství. Zůstal sám uprostřed neznámého světa. Opuštěný, uvězněný. Na začátku nebo na konci?
Ani nevěděl, jak se dostal na pokoj. Byl docela sám. I jeho zraněný spojenecký důstojník za ním přestal chodit. Před pár dny ho propustili do domácího léčení.
Hans ležel na bílé posteli, v bílém pokoji, obklopen tolika lidmi a přece sám, osamělý, opuštěný. Ztratil pojem o čase. Přestal vnímat život, žil jen momentální přítomností. Z minuty na minutu. Jeho osiřelý život se loudal mezi bděním a snem, mezi jídlem a spánkem. Stával se apatickým vůči okolnímu světu. Bylo to jako rána do hlavy kladivem.
Přišel den, kdy se opět ocitl v kanceláři primáře. Úředník z ambasády tam však nebyl. Události toho dne, se odehrály příliš rychle, než by si je stihl přebrat ve své zmatené hlavě. Než se nadál, stál před stolem primáře v jeho kanceláři v civilních šatech a čekal na propuštění. Dostal strach z toho, co na něho venku čeká.
,Tak, ož je to tade. Včil mě vekopnó votevřenéma dveřma a bode to.‘ strachoval se Hans.
Nevykopli. Pochopil, že si má ještě na chvilku sednout. Poslechl. Neměl už co ztratit. Jestli se ocitne v bludišti neznámého světa o chvilku později, co na tom záleželo. Seděl a čekal co bude dál. Bylo ticho, jen primář něco psal. Občas zazvonil telefon.
Hans nevěděl, jak dlouho tam tak seděl. Nepočítal minuty. Byl příliš zabrán do sebe, do přemýšlení o nejasné budoucnosti. Někdo zaklepal a vstoupil dovnitř. Mluvil s primářem, ale Hans to nevnímal. Byl příliš zaneprázdněn svými myšlenkami. Ani neměl důvod poslouchat. Stejně jim nerozuměl a tak ho to ani nezajímalo. Měl svých starostí dost a nezodpovězených otázek až nad hlavu.
Z jeho myšlenek ho vytrhl zvuk svého jména. Ten hlas přece zná? Odkud? Byl zmaten. Bylo toho na něho moc. Jak se s tím vším jen dokázat vyrovnat? Jak se v tolika nejasnostech orientovat? Nevěděl, nechápal. Ale někdo na něj mluvil? Musel mluvit na něj, slyšel přece svoje jméno. Nerozuměl co říká, ale oslovil ho, jeho slova patřily tedy jemu. Musel se přinutit věnovat pozornost dění kolem sebe.
„Tak Hansi. Teď půjdeš se mnou. Já se o tebe postarám. Neboj se.“ zaslechl Hans slova vyřčená v té cizí řeči, se kterou se poslední dobou potýkal od ráno do večera.
Z gest svého starého známého pochopil, že má jít s ním. Hans se konečně probral ze svých myšlenek a nad sebou spatřil svého zachráněného zachránce. U srdce ho to zahřálo. Hans mu nerozuměl, ale poslechl. Rozloučil se s primářem a opustil nemocnici v doprovodu toho jediného, kterého tady v tomto neznámém světě, aspoň trochu znal.
Obklopilo ho město. Ruch města a lidské hemžení. Útočily na jeho rozjitřené smysly. Jeho společník celou cestu něco povídal, i když věděl, že mu Hans stejně nerozumí. A taky nerozuměl. Byl zmaten událostmi i městem kolem sebe. Nedokázal se v tom zmatku nijak orientovat. Posledních pár měsíců, před tím životním zlomem, který ho odnesl na druhou stranu zeměkoule, pobýval uprostřed lesů a stýkal se jen z několika málo lidmi. A tohle lidské mraveniště v něm budilo hrůzu. Ani nevěděl jak a ocitli se v kanceláři ambasády.
„Tak vás tady vítám. Jsem rád, že se opět shledáváme.“ zaslechl Hans, jen co se za nimi zavřely dveře.
„Jeden druhému jste takřka zachránili život, ale jeden o druhém skoro vůbec nic nevíte. Tedy aspoň vy pane Bergman. Je mou povinností představit vám kapitána Spensera.“ řekl úředník a otočil se k Hansovu společníkovi.
„This is Mr. Bergman.“
Oba zachránění zachránci si podali ruce.
„Captain Williams B. Spenser.“
„Hans Bergman.“
„Prosím, posaďte se. Sit down please.“
Posadili se a Hans byl rád, že konečně poznal svého jediného spojeneckého přítele, kterého tady v tom neznámém světě za mořem měl. Byl mu vděčný, že ho sem doprovodil. Bez něj by to jen těžko našel. Konečně znal jeho jméno a cítil se mnohem lépe, když o něm mohl uvažovat jako o kapitánu Spenserovi, než jen jako o někom, koho mu náhoda svedla do cesty.
„Teď se tedy vraťme k tomu, proč jste tady. Tady kapitán Spenser byl obeznámen s vaší situací a navrhl mi, že se o vás postará. Protože ta situace, pane Bergman, ve které se nacházíte je vážnější, než jsme si mysleli a než se dalo očekávat.“
Hans ztěžka polkl. A než se stačil na cokoli zeptat, další slova mu vyrazila dech.