Cesta - strana 25
Snažil se vyjádřit své domněnky o tom, jak se dostal sem, do spojenecké nemocnice. Bylo to pro něj víc, než jasné, vždyť byl zde. A také počítal s tím, že se tak třeba dozví víc o svém zranění a jak to bylo, když ztratil vědomí. V tom tedy jasno neměl. Zatmělo se mu před očima na bitevním poli a otevřel je, až tady v nemocnici. Domluvil a čekal, zda muž sedící proti němu, nebude mít nějaké otázky.
Neměl. Byl zaražený, jako by nevěřil vlastním uším. Už si nic nezapisoval, jen seděl a překvapeně hleděl na Hanse, jako by teď, pro změnu, zase on nerozuměl jemu.
,Ten človíček vůbec netuší, kde je?‘ došlo tomu muži, sedícím za stolem primáře.
,Vždyť on si myslí, že je v nějaké narychlo zbudované spojenecké nemocnici u něho ve vlasti. Nechápe, že by se věci mohly vyvíjet jinak.‘ napadlo ho, když si Hanse vyslechl.
,Určitě patří mezi ty udatné vlastence, ochotné dát své životy za vítězství. Bojovali jako lvi a neváhali padnout za vlast. A většina z nich neměla tolik štěstí jako tenhle. Někteří pomohli vyhrát válku a zemřeli za svobodu bez slávy, bez ovací. Zemřeli za mír. Jiní, neprávem obviněni za to, co provedli ti, kteří je odsoudili z vlastizrady, a skončili místo nich na šibenici.‘ přemýšlel úředník a dával slova opatrně dohromady, protože to, co se chystal říci, nebylo jednoduché.
„Dobře. Pane Bergman.“ začal mluvit a pořád nemohl najít slova.
„Poslouchal jsem pozorně a teď vím, čím jste prošel.“
,Co ve vite?‘ řekl si pro sebe Hans.
„Uvědomuji si, že to pro vás nebylo jednoduché. Bojoval jste za svobodu vaší země a musím vám říci, že se to povedlo.“ pokoušel se navodit optimální náladu a připravoval si pole, pro to, co se chystal zasít.
„Tak to so rád. Přece jenom se to povedlo a nebel to marné boj. Belo be škoda, gdebe, gdež ož sme bele tak daleko, se to nakonec vobrátilo proti nám.“ ulehčeně vysypal ze sebe Hans a pokračoval.
„Tak teda, gdež ož je po všim, moch beste jim řict, esle be mě nemohle ož postit dom? Nemožu se s nima jakse domlovit.“
„Víte, pane Bergman, nebude to tak jednoduché, jak se vám zdá. Je v tom háček.“ nevěděl jak kousnout do toho kyselého jablka.
„Vo jaké háček se jedná?“ byl Hans jako na trní.
„Podívejte se. Musím vám říci, že se mi o tom nemluví právě nejlépe.“ omlouval se.
„Je pravdou, že jste byl převezen do spojenecké nemocnice, ale okolnosti tomu chtěly, a já už teď vím, že to bylo omylem a nedopatřením, že jste byl převezen spolu s ostatními zraněnými do spojenecké nemocnice, ale ve spojených státech. Jste v Americe. Pane Bergman.“
Ta slova zazněla jako salva ze všech děl, co jich v té válce bylo. Hansovi se zdálo, že je pořád ještě bez sebe.
„To přece nemože bét pravda? Jak se to …?“ kroutil Hans nevěřícně hlavou.
Úředník za stolem byl na podobnou reakci zřejmě připraven. Těch, co po válce utíkali za moře, byli mraky, ale tohle byl vyjímečný případ. Ne jediný, ale stávaly se i takové omyly. Jedním z nich byl i Hans. Utíkal domů a ocitl se za mořem. Upadl do bezvědomí ve své vlasti a oči otevřel v Americe. Stal se úplně jiným člověkem v úplně jiné zemi, na úplně jiném kontinentu.
Hans nebyl schopen slova. Na tohle připravený nebyl. Koukal se na úředníka z ambasády, který mu sdělil, že je někde, kde být nechtěl, kde nemá co dělat. Přece musí existovat cesta zpět? Nemůže tady zůstat, doma na něho … Přepadly ho opět pochybnosti. Co jestli ho doma nikdo nečeká?
,Eslivá je ož po všim, doma jistě vijó, že sem omřel, že sem tam zvostal. Takže co gdež mě ož doma nigdo nečeká? Ale tade zvostat take nemožo. Sem nepatřim, Co bech si tade počal?‘ proletělo Hansovi hlavou a po zádech mu běhal mráz.
,Ani tade zvostat nechco. Mosim najit zpusob jak se vrátit. Mosim to dat všecko do pořádko. Takhle to zvostat nemože. Mosim se vrátit. Mám tam svó rodino.‘ byl rozhodnut bojovat za každou cenu.
Utíkal domů a jeho cesta zřejmě ještě neskončila.
„Vím jak vám asi je. A chápu, že je to pro vás obrovské překvapení. Ale …“
„Ale přecivá mosí bét ňáky řešení? Vite sténě dobře jako já, že se to stalo vomylem a že tade nemám co dělat. Nikemu nerozomim a nigdo nerozomí mě. Cák tade tade ďál? Nebojoval sem za svodobo své vlasti, abech něgde v cezině pošil hladem.“
Hans už neslyšel nic z toho, co mu říkal ten úředník, který měl na starosti jemu podobné vystěhovalce a utečence. Měl v sobě zmatek a tisíce neřešitelných otázek. Převracel na ruby všechno co slyšel a hledal uspokojující východisko. Jenže tahle situace nabízela stovky nejrůznějších budoucností. Neznámých, neskutečných, nepředstavitelných. Ani jedna se mu nelíbila. On chtěl domů.
Snil neskutečně krásný sen o návratu domů, ale to probuzení bylo děsivé. Stýskalo se mu hlíně. Po její vůni, po vlhkosti ulpívající na prstech. Toužil zase zabořit své prsty do nakypřené hlíny, drtit v dlaních hroudy, hladit povrch záhonů, mazlit se s nimi. Cítit mezi prsty křehkost mladé sazeničky, cítit to souznění, když ji vkládá do kypré země.
Byl zabrán do vzpomínek, nevnímal svět kolem sebe, zapomněl na to kde je. Pomalu a velmi nerad se vracel do reality všedního dne. Nevnímal, co všechno mu ten muž ještě říkal, ale když se vrátil do skutečnosti, právě zaslechl pozvání na ambasádu.
„Tak pane Bergman, já se s vámi pro dnešek rozloučím, ale nevidíme se naposledy. Podle lékařské zprávy je váš zdravotní stav ucházející, tudíž by jste mohl být během týdne propuštěn z lékařského ošetření. V den vašeho propuštění za mnou přijdete a něco s tím uděláme. Tady vám napíši adresu, kde mě najdete.“ napsal několik slov na kus papíru, vstal a obešel stůl.