Cesta - strana 23
Usměvavé tváře sester zmizely a spokojený Hans zase ležel. Unaveně pozoroval svou část stropu a věděl, že to světlo a ten kousek stropu, si bude navždy pamatovat. Vzpomínal na chvíle ponížení, kdy ho, dospělého muže, musely krmit jako malé dítě. I když si uvědomoval, že by to sám nikdy nezvládl, přesto ten pocit ponížení byl silnější, než to uvědomění. Snažil se své neskutečné ponížení uklidnit. Vždyť je to jejich práce, kterou dělají dnes a denně. Poskytnout nemohoucímu člověku to nejzákladnější ze všech potřeb, v tom nikdo z personálu neviděl nic ponižujícího.
Když seděl, využil situace, i když se musel nechat krmit, a rozhlédl se po pokoji. U protější stěny stálo šest postelí, tak odhadoval, že jestli je šest postelí i v řadě, kde ležel on, je jich na pokoji dvanáct. Ale nikdo ze zbývajících jedenácti pacientů nevěnoval jeho krmení ani nejmenší pozornost. Trochu mu to vrátilo jeho sebedůvěry. I když pochybnosti z ponížení na něj zaútočily, jen co si lehl.
Dokud seděl, snažil si zapamatovat každý detail, co uvidí, aby si tak obohatil své vyhlídky na strop se světlem. Na pravé straně si všiml dveří, a proti nim velkých oken, jež osvětlovaly pokoj oranžovou září západu. Tam někde v nějaké krajině, zapadá slunce za nějakými horami.
Ležel a pozoroval oranžový západ na stropě. Snažil trochu uvažovat. Nevěděl to jistě, ale podle všeho je ve spojenecké nemocnici. Ano, ovšem. Vždyť ho našli ve společnosti toho spojeneckého důstojníka. Až se uzdraví, všechno se vysvětlí a on bude moci jít …
,Kam vlastně pudo?‘ došlo mu v zápětí.
,Japak to tam venko asi vepadá? Eslepak je ož po všim? Zřémě ja. Tak, to bech se ož moch vrátit dom?‘ rozvažoval a skoro se začal těšit na cestu domů, ale v zápětí ho přepadly pochmurné myšlenky.
Dostal strach, zda to doma všichni ve zdraví přežili. Se vzpomínkou na domov zase usnul.
Dny se vlekly jeden za druhým a Hans rozšiřoval své zorné pole. Už neviděl jen ten kousek stropu s tím protivným světlem, ale mohl se koukat už i z okna. Viděl sice jen koruny stromů a nad nimi nebe s každodenními západy slunce, které ho dokázaly pořádně rozesmutnit, ale po těch dnech koukání se na ten stejný okoukaný strop, to bylo jako vysvobození.
I s jídlem dělal pokroky. Naučil se jíst levou rukou a jeho krk už dokázal pozřít normální tuhou stravu. Jen mluvit mu pořád dělalo potíže. Když se o to pokoušel, pohyboval pusou, ale z hrdla mu vycházelo jen těžko srozumitelné šeptání a navíc mu to zakazovaly. Naznačovali a zřejmě i říkali, aby nemluvil. Aby zbytečně nenamáhal hlasivky.
Jeho zraněný spolupacient, se nikdy neopomněl zastavit se. Aspoň na malou chvíli, zjistit, jak se Hansovi daří. Hans se skoro na jeho návštěvy začínal těšit. Nerozuměl mu, ale byl to jediný člověk, kterého tady znal. Hans zkoumal svůj, pomalu se vracející hlas. Chtěl zjistit, jestli bude rozumět aspoň sobě, a nebo zda se mu to v hlavě všechno nepomotalo.
Jedno dopoledne zase obstoupili doktoři i sestry jeho postel a prohlíželi jeho hojící se zranění. Hans promluvil. Po tolika dnech mlčení cítil, že musí promluvit. Jak podivně cize mu jeho hlas zněl, ale rozuměl tomu co říkal a z toho měl největší strach, že nebude rozumět ani sobě. Jeho hlas byl nakřáplý a nebyl nijak hlasitý, ale rozuměl si.
„Moch bech mlovit s někym, kdo be mě řek, kde to so?“ vyhrkl ze sebe, jako by to už nemohl vydržet.
Osazenstvo kolem lůžka se po sobě podívalo a upřely své zraky zase zpět na Hanse. Jeden z nejstarších lékařů, zřejmě primář se ho na něco ptal.
„Ale deť já vám nerozomim.“
Chvíli se mezi sebou bavili, pak ho sestra chytla za ruku a ukázala mu, aby čekal. Odešli k vedlejší posteli a Hans osaměl. Přemýšlel, jestli jim došlo, že jim nerozumí a doufal, že sestřino gesto, aby čekal, správně pochopil. Porada skončila a lékařské konsilium opustilo pokoj.
Po obědě pro něho přijela sestra s tím pojízdným křeslem, ve kterém zažil ty nejponíženější jízdy na záchod a odvezla ho do jakési kanceláře. Seděl tam jeden z těch lékařů, co by mohl být primářem a dva důstojníci, a ještě jeho spojenecký zraněný. Ruku měl pořád ještě zavěšenou na šátku, jak to znal z jeho denních návštěv, ale na příchozího Hanse se usmíval. Takže je pravděpodobně v pořádku a brzy bude moci jít domů. To Hanse rozesmutnilo.
Na něco se Hanse vyptával, ale ten jen kroutil hlavou a zdravou ruku zvedal gestu, že nerozumí. Pak hovořili s jeho zraněným kolegou. On jim odpovídal a několikrát ukázal při řeči na Hanse, kterému došlo, že musí mluvit o něm. Možná jak se to všechno seběhlo. Třeba jim konečně dojde, že sem nepatří. Že byl sice zraněn v oblasti kde operovala spojenecká armáda, ale že k nim nepatří.
Všichni odešli a Hans tam zůstal sám jen s primářem a sestrou. Položili před něj papír a tužku. Pak se mu rozumně snažili něco vysvětlit, aby jim to napsal. Hansovi to došlo. Vždyť oni nezají jeho jméno. Usmál se a přikývl, že rozumí. Vzal tužku a začal psát. Už, už chtěl napsat Josef, když se zarazil. Rozhodl se přece zůstat Hansem dokud nezjistí situaci a dokud nebude doma.
Nikdy by nevěřil, že je tak těžké psát levou rukou. Člověku neschází, co nikdy nepoznal. Kostrbatým písmem napsal Hans Bergman a pro jistotu připojil i své datum narození. Měl dojem, že by ho po něm mohli chtít a tak chtěl předejít dalšímu vyptávání. Nebyl zvyklý psát levou rukou a tak mu to šlo pomalu. Však při psaní adresy, nastal okamžik, o kterém netušil, že přijde. Nebo aspoň si myslel, že k němu nebude muset dojít.