Cesta - strana 22
Co nejpevněji sevřel víčka, až přes ně viděl rudou tmu, jak světlo útočilo na jeho oči. Mračil se, zvedl ruku, aby si jí mohl zaclonit své oči a chránit je před světlem. Tělem mu projela ostrá bolest. Neočekával ji. Bolestí otevřel oči. Ruka se mu vrátila zpět dolů, na postel. Bolest se zmírnila, ale neustoupila. Oči však už zůstaly otevřené. Jen mrkal, aby si přivykl na světlo. Byl v nemocnici. O tom nemohlo být pochyb.
Přemýšlel proč je zde. Chtěl otočit hlavu a rozhlédnout se po místnosti. Nešlo to. Jednak tomu něco bránilo a pak to bolelo. Jak se tady ocitl? Obracel myšlenky do minulosti. Tanky, střílení, někoho zranili. Byl to on? Ne. Někoho ošetřoval. Koho? Kdo to byl?
,Bel to ňáké voják. Vešší šarža.‘ vzpomínal.
,Baže. Bel to ten spojenecké dustojnik. Zavazoval sem mo rameno. Ale proč teda tade ležim já, gdež bel zraněné von? Ne, počkat. Eště se moselo stat něco jinyho?‘ přemýšlel, ale zbytek jako by halila neprostupná tma.
Dál už se na nic nepamatoval. Ale doufal, že se to jistě brzy dozví. Bloudil po bílém stropě. Neviděl nic, než strop a něco, co by mohlo být světlem. Někdo vstoupil do pokoje. Nikoho neviděl, ale slyšel klapnout dveře. V jeho zorném poli se objevila neznámá tvář. Nepoznával ji. Jeho oči si sotva přivykly na světlo, ještě pořád viděl trochu rozostřeně. Po tolika černých dnech za víčky. Po kolika vlastně? Nevěděl. Měl z toho divný pocit, jako by z jeho minulosti někdo kousek ukradl. Cítil se prázdný, neúplný, okradený. Zkoušel zaostřit. Byla to žena nebo muž? To už nestačil zjistit. Zamrkal, přimhouřil oči, ale tvář zmizela.
Však netrvalo dlouho a v jeho výhledu se objevilo několik dalších neznámých obličejů. Hleděl z jednoho na druhého a pomalu se jeho zraku vracela ostrost. Neznal však ani jediný. Došlo mu, že to musí být personál, soudě dle bílého oblečení. Dokázal rozeznat jednu sestru, zřejmě tu, kterou viděl nedlouho poté, co otevřel oči a tři lékaře. Ne. Počkat. Dva lékaře. Ten třetí obličej, jako by znal. Ne, tenhle nepatřil lékaři. Měl pocit, že tohohle člověka někde už viděl, něco mu říkalo, že ho musí znát.
,Pravda. Té ten zraněné dustojnik.‘ došlo Hansovi.
Stál nad jeho postelí, rameno zavázané a usmíval se. Někdo na Hanse promluvil. Ale proč mu nerozumí? Copak mu jeho zranění způsobilo nějakou amnézii? Copak přestal rozumět své mateřštině? Chtěl něco říci, aby se ujistil, že umí mluvit a že bude rozumět aspoň sobě. V krku ho nesnesitelně pálilo, ústa měl vyschlá. Nedostal ze sebe ani hlásku. Nemohl dát najevo, že mu nerozumí, nemohl se na nic zeptat, nemohl poprosit o trochu vody.
Zachvátila jej panická bezmocnost. Sestra ho držela za ruku a tišila. Ale nerozuměl ani jí. Byl zmatený nejen z nevědomosti, ale i z bezradnosti se cokoli dozvědět. Nevěděl co je za den, jak dlouho byl v té tmě. Nevěděl ani kde je. Ještěže věděl, kdo je. I když, i v tom neměl tak úplně jasno. Snažil se uklidnit. Na rtech ucítil studené vlhko. Sestra mu vlhčila rty. Aspoň něco, i když by se raději napil. Těžko se mu polykalo a bolelo to. Možná, že by se tak ani napít nemohl. Ale žízeň byla ukrutná a pocit, že se nemůže napít ji činil ještě nesnesitelnější.
Ležel a čekal. Čekal, až přijde ten okamžik, až zase začne rozumět. Domníval se, že je to šok způsobený zraněním, a že to časem odezní, že to přejde. Osaměl. Přemýšlel, ale na nic nedokázal přijít. Cítil tupou bolest v hlavě, ale zranění krku ji svou pulsující bolestí přehlušovalo.
Do jeho zorného pole, sestávajícího převážně z bílého stropu a světla, do toho minimálního výhledu plného zmatku a bolesti, vstoupil opět obličej zraněného důstojníka. Stál nad ním a jen se usmíval. Jak rád by se ho zeptal, jak se mu daří a kde to jsou. Ale jeho zraněné hrdlo ani nehleslo.
,Te bes mě sténě nerozoměl.‘ pomyslel si Hans.
Jeho známý zraněný neznámý si sedl na okraj Hansovi postele a promluvil:
„So, how are you my saver?“
Mluvil dál a Hansovi došlo, že ti ostatní, jak sestra, tak i lékaři, všichni mluvili stejně jako ten zraněný důstojník. Je tedy u spojenců ve špitále. Chtěl mu naznačit, že mu nerozumí, ale jak, když nemohl ani hlesnout.
„Only you calm.“ pokračoval ve svém monologu Hansův zachráněný zachránce.
„Nic nám neuteče. Teď si odpočiň. Dál se uvidí. Hlavu vzhůru. Teď už to bude dobré.“ rozloučil se s Hansem a Hans osaměl.
Chtěl přemýšlet, ale cítil se unavený. Usnul.
Když se probudil, svítilo do okna jejich pokoje slunce a načervenalou září malovalo na stěny i strop svůj západ. Blížil se večer. Hans začal pociťovat hlad. Byl pořád nejistý, i když už alespoň věděl, že je ve špitále, u spojenecké armády. Jak rád by se napil a něco zakousl.
V jeho jediném dostupném výhledu se zjevily dvě usměvavé tváře sester. Něco mu říkali, ale nerozuměl jim. Nevěděl, jestli sestry mluví na něj nebo mezi sebou. Pomohly mu posadit se a nakrmily ho jakousi kaší. Cítil se dětinsky, když ho krmily a ke všemu ještě kaší. Však s prvním polknutím vše pochopil.
Měl potíže s polykáním a nic v pevnějším stavu, než byla kaše, by přes své bolavé hrdlo určitě nedostal. I ta kaše mu působila nesmírné obtíže při polykání. Na první polknutí snad nikdy nezapomene. Nakonec byl rád, že to má za sebou, a že aspoň částečně utišil svůj hlad, a zapil to hrnkem neslazeného čaje. Svlažil své rozbolavělé hrdlo a vyprahlé útroby. Cítil se mnohem lépe, i když hrozně unavený. To jídlo mu dalo zabrat.