Cesta - strana 21
S velkou námahou se mu ho napotřetí podařilo zvednout. Jeho volnou, zdravou ruku si přehodil kolem krku a táhl jeho bezvládné nohy směrem k cestě. Sotva dechu popadal. Nedostávalo se mu sil. Počítal kroky, metr za metrem, které ještě zbývají ujít k cestě. Krok, a ještě jeden, a ještě jeden.
Hans ten výstřel neslyšel. Ucítil jen palčivou bolest na krku a pak už nic. Ztracené vědomí mu podlomilo kolena. Někdo mu před očima zhasnul. Klesl k zemi.
Další události se odehrávaly bez jeho přičinění, bez jeho účasti.
Raněný spojenecký důstojník, se probral k vědomí. Po nedlouhé chvilce nechápavosti, si začal plně uvědomoval nejen své zranění, ale i to, že leží vedle jakéhosi člověka. Vzpomínal si na tvář člověka, který ho ošetřoval. Je to ta, jež patří tomu, který tu leží a který mu pravděpodobně zachránil život. A teď vedle něj leží a v té sinalé tváři jakoby scházel život.
Svou jedinou zdravou ruku měl ještě kolem jeho krku. Vzpomínky se mu pomalu vracely. Cítil bolest ve svém rameni, ale podle toho, že měl druhou ruku přivázanou k tělu a ránu ošetřenu, poznal, že tohle musí být ten zachránce. Ano. Je to ten, který se nad ním skláněl. Měl by mu nějak pomoci. Ale s jednou rukou?
Prohlédl Hansovi zranění. Kulka mu, mezi krkem a klíční kostí, vlétla do těla a pravděpodobně zůstala někde uvnitř. Z rány vytékala krev. Měl strach s ním pohnout, i když s jednou rukou by to šlo špatně. Nevěděl, jestli by mu tím ještě víc neuškodil. Nevěděl, kde kulka skončila.
Poslouchal. Dýchal. Je to dobré. Ale zaslechl ještě něco jiného. Hučení motoru. Auto? Tank? Musí na cestu. Není to tak daleko. Namáhavě vstal a po pár vrávorajících krocích se ocitl na silnici. Rozhlížel se. Nikde ani noha. Hučení zesilovalo. Zvedl hlavu. Letadlo. Mával svou zdravou rukou co mu síly stačily. Letadlo mu proletělo nad hlavou. Snad si ho všimli.
Všimli. Za hodinu už leželi s ostatními zraněnými v autě a odjížděli do nejbližšího špitálu. Ten spojenecký důstojník se dožadoval, aby Hans ležel vedle něho. Chtěl ho mít na očích a jen co se probudí, mu poděkovat. Hans ležel vedle něho. Krk a hrudník v obvazech. Kulka, která mu prolétla krkem, když v předklonu nesl zraněného důstojníka, přiletěla hodně z daleka. Neměla už tolik sil, aby stačil nadělat v Hansově těle velké škody. Vlétla mu do krku a zarazila se o žebra. Měl štěstí v neštěstí.
Ležel v klášteře, nejen pod přísným dohledem řádových sester, ale také toho spojeneckého důstojníka. Ten lpěl na tom, aby se Hansovi dostávalo té nejlepší péče, jaká jen byla v těchto podmínkách možná.
Neleželi tam však dlouho. Boje se přesunuly za hranice Hansovi vlasti, hlavní město bylo dobito a republika osvobozena od fašistického jha začala svobodněji dýchat, ale na tom vzduchu bylo cosi zkaženého. Šlo jen o to, komu přičíst zásluhu na osvobození. Od východu tlačila němce rudá armáda a od západu armáda spojenecká. Nakonec zřejmě rozhodlo to, kdo vytrhl hlavní město z rukou těch fašistických uzurpátorů. Veškeré vítězství bylo připsáno rudé armádě, neboť spojenci museli čekat na jihu.
A aby se to vítězství někdo nesnažil zpochybnit, museli všichni spojenečtí vojáci, co nejrychleji opustit republiku. Boje byly skončeny. Rudá armáda zvítězila. „Go home tovarišči.“
Před klášterem, zbudovaným narychlo jako nemocnice, kam byli postupně převezeni všichni spojenečtí zranění, zastavovaly auta a přijížděly sanity. Všichni zranění spojenci, co mohli chodit, nasedali na korby nákladních aut a kdo chodit nemohl, toho naložili do sanitek.
Spojenecký důstojník, nechtěl za žádných okolností dopustit, aby byli s Hansem rozděleni. Mohl chodit a jeho místo bylo tudíž na korbě nákladního auta převážející zraněné, ale odmítal na ni nastoupit, dokud neviděl, že je Hans v pořádku naložen do sanity. Ten byl stále ve bezvědomí a nevnímal co se s ním děje.
Na letišti přesedli, a byli přeneseni ze sanitek do letadel. Důstojník opět vyhledal Hanse a už se od něj nehnul. Jeden druhého sice neznali, ale on cítil, že se mu musí odvděčit, za to co pro něho udělal. Vždyť on se nerozpakoval pomoci mu, úplně cizímu člověku. Přispěchal na pomoci člověku v nouzi, aniž by ho znal, člověku, kterého viděl poprvé v životě. A přitom ho tam mohl klidně nechat. Nic by se nestalo. Cítil vděk a ten mu nedovoloval, aby je od sebe oddělili.
Hans o sobě stále nevěděl. Nevěděl ani o klášteře, ani jak se do něj dostal, nevnímal ani cestu letadlem, ani když ho přenášeli do sanitky, která ho, spolu s ostatnímu zraněnými, převážela z letiště do nemocnice. Nevěděl, že opustil nejen svůj rodný kraj, ale i stát, ve kterém bojoval za jeho svobodu proti nacistickým utlačovatelům. Chod věcí, jež člověk nedokáže ovlivnit, tomu chtěl, aby se Hans ocitl tam kde by neměl být, aniž by o něčem věděl a byl absolutně bezmocný tomu jakkoli zabránit.
Tma pomalu začal šedivět. Zaslechl hlasy. Měl strach zvednout víčka, otevřít oči. Světlo ho do nich bodalo. Na nic si nepamatoval. Cítil bolest v krku, špatně se mu dýchalo. Při nádechu to bolelo taky. Víčka se zachvěla. Jak dlouho byla zavřená a proč? A kde vlastně je? Co se vlastně stalo a proč je tma? Nevěděl vůbec nic, na nic si nevzpomínal.