Cesta - strana 20
Jeli cestou necestou a Hans litoval pole, po nichž rajtovali pásy tanků. Bolelo ho, když vjeli do mladého osení, když si klestili cestu mladý podrostem budoucího lesa. S každým rozdrceným stvolem obilí, s každým zlomeným kmínkem stromku, víc a víc nenáviděl válku. Nejen proto, že zbytečně umírali nevinní, ale také, že trpěla země, stromy, zvířata. Trpěla celá příroda. Celý svět.
Najednou neměl čas přemýšlet. Ty poklidné dny byly ty tam. Střelba a výbuchy se ozývaly mnohem blíž, než obvykle.
Stanuli jižně od hlavního města, kde narazili na spojenecké jednotky, čekající na rozkaz. Zůstali tam s nimi. Stáli v cestě rozprášené nepřátelské armádě, která se snažila všemožně dostat z dosahu rudé armády. Tady už šlo do tuhého. Žádné klidné vysedávání, bezstarostné vyčkávání. Byli zalezlí ve výmolech, za stromy, za technikou a čekali na rozkaz. A nikdy nečekali nadarmo. Každou chvíli se objevila skupinka vojáku nebo i tank.
Pak přišel rozkaz, postupovat k severu směrem k hlavnímu městu. Vyrazili a tlačili před sebou zbytky rozprášeného německého vojska. Hanse znovu posedlo bojové nadšení. Snažil si krýt, kde se dalo. Snažil se chránit svůj holý život za každou cenu. Nemělo cenu zbytečně riskovat, teď před přicházejícím koncem.
Cítil se hrozně nepříjemně mezi dvěma tanky, jejichž pásy drtily vše, co se jim dostalo do cesty, mnohdy sotva metr od něho. To značně schladilo jeho nadšení pro boj. Rozhodl se nedržet krok s tanky. Raděj se zdržoval za těmi hrůzu nahánějícími pásy tanků.
Ozval se výbuch. Bylo to hodně blízko, co blízko, pár metrů před čelem jejich linie. Hans se instinktivně skrčil a mrskl sebou na zem. Kousek od něho spadl z tanku spojenecký voják. Nikdo se nezastavil. Pokračovali dál určeným směrem. Hans cítil nevolnost.
Znal smrt ve všech podobách. Chodila kolem něj a brala s sebou zvířata, lidi, vše živé. I když se se smrtí na baráku nejednou setkal, nedokázal se s tím nikdy vyrovnat. Svým útěkem se z jejího dosahu částečně vymanil a mezi členy domobrany si odvykl úplně. A teď se jí opět podíval přímo do očí.
Po celou cestu, na pancíři tanku s rudou hvězdou na věži, se nedostal do styku se smrtí, až teď. Pochopil, že tohle nebude jako procházka mezi poli. Zvedl své unavené tělo a přinutil se nemyslet na to co viděl. Musí jít vpřed. Jeho oči se však pořád otáčeli k mrtvému. Ještě jednou se po něm ohlédl a mráz mu přejel po zádech.
,Deť von neni mrtvé.‘ proběhlo Hansovi hlavou.
Nevěřícně hleděl na toho člověka, jak ze všech sil zvedá hlavu a otvírá ústa k bezhlasým výkřikům. Otočil se a chtěl na někoho zavolat. Střelba a řev motorů mu znemožňovaly se někoho dovolat.
,Co včil?‘ přemýšlel.
,Přece ho tade nemožu nechat?‘
Vrátil se k němu. Udělalo se mu nevolno. Měl před očima mžitky a zvedající žaloudek hrozil zvracením. Ten muž měl vraženou střepinu mezi ramenem a krkem. Hans se snažil ze všech sil zachovat klid.
„De přece vo to, mu pomoct. Ta střepina mosí ven.“ dodával si Hans odvahy.
Zatnul zuby. Nožem rozřezal oblečení v místě zranění.
„Jenom klid kamaráde. Nevepadá to tak špatně.“ mluvil na neznámého, aniž by si uvědomoval, že mu stejně nerozumí.
Možná, že to říkal kvůli sobě, aby si dodal odvahy.
Hans uchopil vyčnívající konec střepiny. Raněný nelidsky zařval a upadl do mdlob.
„Možná to tak bode lepší. Promiň.“ omluvil se a snažil se střepinu vytáhnout.
Bylo to skoro nemožné. Všude byla krev a střepina byla vklíněna v rameni. Prsty potřísněné krví se smekaly po kluzkém kousku čehosi, co přiletělo z neznáma a co způsobilo zranění člověku, jež tu teď bezmocně leží. Hans se snažil na to nemyslet. Ale jak? Není hezký pohled na krev vytékající z cizího lidského těla, natož jí mít potřísněny ruce. Cítit tu teplou životadárnou tekutinu, vytékající z bezvládného těla, jak stydne a slepuje prsty k sobě. Rozeklané okraje šklebící se kůže odhalující roztrhanou tkáň, podtrhují celkovou nechutnou scénu. Čichové vjemy z toho nevyjímaje.
Konečně střepina povolila. Odhodil ji. Z rány, mezi roztříštěnými kostmi se vyvalilo spoustu zčernalé krve. Hans se neudržel. To nešlo. Odvrátil se, aby vyprázdnil obsah svého žaludku.
Bylo to hrozné. Ale nemohl ho nechat tady tak ležet. Dal se zase do hromady a prohlédl si ránu. Krvácelo to, ale ne tak, aby mohl vykrvácet. Cizinec stále o sobě nevěděl. Svlékl mu kabát a jeho košili roztrhal na proužky. Těmito provizorními obvazy mu ovázal zraněné místo. Ruku, pod zraněným ramenem, mu pevně přivázal k tělu, a snažil se ho posadit.
Zdravou ruku mu provlékl rukávem a zbytek kabátu přehodil přes zraněné rameno. Bezvládnou ruku ukryl pod zapnutým kabátem a snažil se přemýšlet, co dál. Připadal si jako zbabělec, když nemohl být s ostatními, tam kde se bojuje, ale na druhou stranu, nemohl ho tady nechat jen tak. Jen bestie dokáže opustit zraněného, strádajícího, bezmocného člověka a dát přednost uspokojení vlastního ega, před lidským životem.
,Mosim ho dotahnót někam k selnici a pak se zkosim vrátit za vostatnima.‘ napadlo ho, ale věděl, že to nebude tak jednoduché.
Ani jedno ani to druhé.