Cesta - strana 18
Hans za pár dní mohl opět docházet na samotu, ale jak se ukázalo, Hansovo podezření, hajného nahlodalo natolik, že pozval na hájenku těch několik, kteří byli důvěryhodní, a z nichž většina zakládala místní větev domobrany.
Sešli se v noci, jak už bylo jejich nepsaným zvykem a majiteli usedlosti, která se stala jakousi základnou a který byl taktéž přizván, aby zúčastnil tohoto setkání, nebylo jasné, proč se vše neodehrává, jako vždy na samotě. Veverka je nehodlal nechat dlouho v nevědomosti.
Začal mluvit o opatrnosti a přešel na zrazenou důvěru a skončil u nedůvěry. Připravil si tak půdu k tomu co se chystal říci. Mluvil o nastávající situaci s odchodem některých němců, ale pořád nevěděl, jak kousnout do toho červivého jablka. Ostatní účastníci setkání nechápali, proč jim tohle všechno říká, když to každý zná. Hajný se zhluboka nadechl polkl a dal se do toho.
„Řikáte, že tuhle situaci už dávno znáte. Dobrá. Ale uvědomil si některé z vas, že by sme mohli mět mezi sebó zrádce?“
Všichni se po sobě podívali a pak jako na povel upřeli své zraky na Hanse. Pak jim, ale došlo, že kdyby Hans byl tím, o němž se vede řeč, jistě by ho Veverka nezval na tohle setkání. Tak se tedy plni očekávání zase obrátili k hajnému, co z něho vypadne.
Veverka se opět chopil slova. Mluvil ze široka a pomalu se dopracovával k tomu, do čeho se mu jaksi nechtělo. Chvíli tomu věřil, chvíli byl přesvědčený, že je to hloupost. Ale když už jsou všichni tady a když už o tom začal, řekl to, co ho tak pálilo na jazyku.
Vyložil jim celou situaci, kterou s Hansem probírali snad stokrát. Řekl jim všechno bez obalu, a nechal je, aby si to každý přebral po svém. Potom ať se k tomu každý vyjádří. Hajný utichl a nastalo hrobové ticho. Nikdo z těch co zde byli, tomu nechtěl věřit. Veverkova slova jim zněla v uších, ale nikdo si nechtěl uvědomit vážnost jeho slov. Nebo se nad nimi aspoň zamyslet.
To poznání pro ně bylo jako ledová sprcha. Ale každý se bál zůstat s takovými myšlenkami o samotě. Musel přispět svým názorem do diskuse, která se poznenáhlu začala rozjíždět. Nabírala na obrátkách a za pár minut to v hájence jen hučelo. Padaly nejrůznější názory. Přeli se mezi sebou a dohadovali se. Báli se jeden před druhým přiznat, že by to mohla být pravda, a že vzali mezi sebe zrádce, ukrývali ho, živili a uvěřili jeho lžím. Měli si až do rána o čem povídat, aniž by si vůbec uvědomili, že už ráno je. Dohodli se, že si toho údajného zrádce proklepnou.
„Ale hlavně déte pozor, aby vám to nepřerostlo přes hlavu. Mňéte na paměti, že je to jen mezi nama, a dokud nebude nic jistyho, žádny hrdinstvi. A nikomu ani slovo. Jasny!“ zakončil Veverka a rozpustil tohle setkání.
Doufal, že si to všichni ještě nechají projít hlavou a nebudou ukvapeně jednat. Byly to přece jen pořádné horké palice. Po jednom se vytráceli z hájenky, než se okolí probudí do nového dne a než by je někdo mohl zpozorovat.
Hans s Veverkou osaměli.
„To be mě ani ve sno nenapadlo, že be to mohlo narust do takové velekosti. Chtěl sem jenom opozornit na možny nebezpeči. Co gdež sem se zmélil? Co pak? Co z teho bode?“ začal Hans a málem se začal cítit provinile.
„To nikdo nevi.“ odpověděl Veverka, poněkud mimo.
„Ale ničeho se neboj. Nikdo nevi, že ty pochybnosti vznikly na tvuj popud.“ dodal, když se trochu vzpamatoval.
„Ale přece jenom, gdebe mo to mělo obližit a bel fakt nevinné, bodo si to večitat do konca ževota.“ povzdechl si Hans, neboť věděl jaké to je, křivdit nevinnému.
Tolik křivd se v jednom okamžiku na světě udá. Ten kdo nikdy nikomu nic zlého neudělal, je obviňován a trestán. Jak spravedlivé. Nese břemeno viny za někoho, kdo vlastní vinu na něj shazuje a ještě se mu chechtá do očí, že je za to trestán. Bývá terčem posměchu zbabělce, jež se neumí vypořádat se se svými mindráky, a sype svůj popel na cizí hlavu. A přitom většina z těch kdo trestají…, darmo mluvit. Spravedlnost neexistuje, leda v pohádkách, jimiž oblbujeme vlastní děti, ale nechováme se podle nich.
Hans opustil hájovnu a zamířil vzhůru do lesa. Měl ještě něco doručit do jedné s horských vesniček, ale hlavně potřeboval být sám. Potřeboval popřemýšlet a snažit se obhájit své jednání, které bylo narušeno tolika dohady, pochybnostmi, že byl na vážkách. Věřit nevěřit. A hlavně nechtělo se mu jít na samotu, kde se to mohlo každou chvíli zvrtnout v jeho neprospěch. Jak si namlouval.
Bloumal lesem a hledal útěchu pro své počínání. Co se dělo na samotě nevěděl, ale jeho pochybnosti v něm rostly a rostly, a vyvolávaly celou řádku možných situací. Ale ani jedna nemusela byt pravda. Ale když je někdo plný nevědomosti, snadno uvěří i tomu, co pravda není.
Než však mohlo vůbec k něčemu z toho, co se Hansovi honilo hlavou, nastat, nebyla k tomu už příležitost. Tanky s rudými hvězdami na věžích si razily cestu k vítězství a byly takřka za humny. Pro domobranu to byl povel k vnitřnímu boji, uprostřed nepřátel. Tolik zbraní, co jim prošlo rukama, nikdo z nich, snad nikdy neviděl. Jako by povstala celá republika. Na některých zalesněných kopcích se narychlo prováděly průseky, aby na nich, stejně jako na těch nezalesněních vrcholcích mohla být umístněna děla. Už nebylo vyhnutí, že dojde k boji.