Cesta - strana 16
Prvních pár týdnů chodil s Veverkou a pak už jen sám. Hajný mu ukázal všechny cesty, které se daly a které nebyly nikomu na očích. A protože jednou přešel přes hory, dostal horské vesnice do svého rajonu. Nejenže nebyl čas nikomu vysvětlovat, že to tam nezná, a že byl tenkrát rád, že se přes ty hory ve zdraví dostal, ale hlavně to, co nosí každý muž ve svém srdci, totiž ješitnost, mu zabránilo v tom, aby se k tomu vůbec vyjadřoval. Hodně mu pomohl Veverka.
Hans se stal spojkou mezi těmi všemi horskými vesničkami, které při svém putování musel obcházet a brodit se mnohdy po kolena sněhem, a samotou. Teď se schylovalo k létu a po sněhu nebylo nikde, ani na horách, památka.
,Les v zémě vepadá óplně jináč, než v litě.‘ napadlo ho, když stoupal vzhůru stejnou cestou, kterou sem před necelým půlrokem přišel.
Při svých cestách poznal celou řadu nových lidí. Poznal také, do kterých vesnic může, a kterým bylo lepší se velikým obloukem vyhnout. Ne však všechny vesnice byly úplně německé, a když jeden věděl, ke komu jít…
Nejednou tak Hans stál na kopci a hleděl dolů na městečko, do kterého se dostal poprvé, když tenkrát v zimě překročil neplatnou hranici mezi ukradenými republikami, a přemýšlel, jak by se odvděčit té, která pro něho tolik riskovala svůj život i život svých dětí.
Tentokrát tu stál, a už nepohlížel na městečko pod sebou, jen jako na seskupení chalup, domků a jiných stavení, plných cizích lidí. Byl zde už mnohokrát a tak znal už i jeho jméno a věděl, že si ho snad bude pamatovat na věky. Vždyť to bylo první české město, do kterého vstoupil po překročení hranic na svém útěku. A nejen to.
Po celou dobu, co pracoval ve skupině mu v hlavě vibrovala jediná myšlenka. Myšlenkami na návrat domů se snažil zatím nezatěžovat a proto v něm hlodala neutuchající touha začít se nějak odvděčovat.
Že byl důsledný ve svém počínání, tak se dozvěděl i jméno té hospodyně, se kterou se setkal toho rána. Svěřil se hajnému Veverkovi se svou myšlenkou, že by se chtěl nějak odvděčit paní Bauerové, za to, co pro něho riskovala, ale neměl tušení jak, a ani prostředky.
Veverka si jako vždy, věděl rady v každé situaci. Měl srdce na pravém místě a už poznal, co je to lidský nevděk. Po všech svých životních skutečnostech si uměl vážit vděčnosti a Hansovi poradil. On tu teď stál a v kapse ho hřála obálka. Čekal, až bude aspoň po půlnoci.
Věžní hodiny, vévodící zámečku, který byl dominantou městečka, odbily dvanáct. Hans vyrazil. Vynořil se z lesa, a přes pole obloukem zamířil k domku, který ho pohostil hrnkem polévky a chlebem. Prošel kolem kůlny, která v něm vyvolala vzpomínky vonící senem a polévkou. Potichu proběhl pod okny domku a pod dveře vstrčil obálku s přídělovými lístky.
To bylo to jediné, co zatím mohl udělat. A dál? Kdo ví, co bude dál? Tak jak přišel, zase odešel. Zmizel beze stop v tichu černé noci, kterou sem tam, prořízl jen psí štěkot. Nikdo si ho nevšiml přicházet, nikdo ho neviděl odcházet. Zmizel v lese a nechal pod sebou temné město, které se tvářilo, jako by bylo bez života.
Než přišla znovu zima, stačil strčit pod ty samé dveře ještě dvě obálky se stejným obsahem. V té poslední se odvážil nechat lístek s tím, že děkuje za polévku a chleba. Nikdy se neptal, kde hajný získává tolik přídělových lístků, byl rád, že s nimi může zaplatit dluh, ale po jejich původu se nepídil. A raděj nechával spát i své pochybnosti.
Na samotě slavili vánoce a Hans se cítil podivně rozechvělý. Cítil smutek nad tím, že nemůže být se svou rodinou a přitom to k ní nemá dál, než co by kamenem dohodil. Dokud byli v lese a kopali doupata, neměl tolik času přemýšlet o domově. Ale teď, když se vrátila zima, trávil většinu času na statku a tak mu zbýval čas na myšlenky. A ty vždy patřily rodině. Z jeho malého Vojtíška je jistě už kus chlapa. Když ho musel opustit, nebyly mu ještě ani dva roky. Jak rád by i jim poslal těch pár potravinových lístků. Ale neodvažoval se ani přiblížit k vesnici.
Jeho rodina na tom byla s jídlem stejně, jako všichni ostatní, ale byly dosud na živu. Nechtěl proto ohrozit jejich životy tím, že by se znenadání objevil ve vesnici, kde ho všichni znají. Nestálo by to za to. A navíc by mohl ohrozit celou ilegální síť, do níž byl zapojen. Kdo ví, jak by to mohlo dopadnout.
Nevěřil ani tomu, že by se mohl, jako zloděj, potajmu, v noci, jen tak, strčit lístky pod dveře a zase odejít. Zmizet a s nikým nemluvit, nikomu nemoci dát najevo, že je v pořádku, že žije. Prohodit pár slov o tom kde je, co dělá.
Bylo to krutější, než by si kdo mohl myslet. Mít na dosah někoho blízkého a nemoci se s ním setkat. Hanse to velice trápilo a tak byl nakonec rád, že aspoň někomu může pomoci. Tím, že mohl pomoci osamělé ženě s dětmi, i když cizí, se částečně vyrovnával jeho pocit zadostiučinění. Jeho rodina však nestrádala. Hajný Veverka se o vše postaral. Hansovi neřekl nic. Zatím. Bylo to i v jeho vlastním zájmu. Nejenže neměl moc rád ty projevy vděčnosti, ale především tu bylo riziko, že by se mohl prozradit Hansův původ.