Cesta - strana 15
Hans nevěděl kam jdou. Jen poslušně následoval hajného Veverku. Šli lesem, aby se vyhnuli obydleným částím. To Hansovi připomnělo jeho vlastní putování. Sněhu tady dole nebylo tolik, jako tam nahoře v horách, kdy se jím brodil, že až zapadal po kolena. Po hodině dorazili ke statku stojícím o samotě uprostřed polí. Za vraty se ozval psí štěkot. Podle toho, co Hans slyšel, to vypadalo na pořádné dva hafany.
Hajný Veverka třikrát zapískal, ale dlouho mu nikdo neodpovídal. Místo toho se ozvalo klepání na vrata. Veverka odpověděl úplně jiným zaklepáním, zřejmě podle předem smluveného signálu, a vrata se otevřela a z nich vyrazily dvě telata.
O psem se těžko dalo hovořit. Ti dva vlčáci, kteří měli blíž k vlkům, než ke psům, se rovnou rozběhli k hajnému Veverkovi a opřeli si ty své tlapy o jeho hruď. Hans strachy ani nedutal a čekal, kdy hajného povalí na zem a pak se vrhnou i na něho. Cítil, že s ním by to dopadlo hůř. Ani si neuvědomoval, že couvá.
Veverka se však na zemi neocitnul. Oba psi znal a oni dobře znali jeho. Drbal je oba za ušima a oni drželi, a předháněli se, kdo dřív olízne hajného tvář.
Po společném přivítání, byl Hajný rád, že to má za sebou. Neboť oba psi, stojící na zadních s ohromnými tlapami opřenými o jeho prsa, byli stejně velcí jako on. Měl co dělat, aby to ustál.
„Tak sme tady. Vedu posilu.“ dostal se konečně Veverka ke slovu a hledal Hanse, který se vzdálil od místa setkání.
„Pocem Hansi. S těm dvóma se budeš muset skamarádit. Jinak to nepude.“
Hans se pomalu a nejistě vrátil k místu setkání, ze kterého se nevědomky začal vzdalovat. Ten, co jim otevřel odvolal oba psi, a všichni se ocitli uvnitř za vraty. Hajný za je nimi zavřel. Oba psi měli nemalý zájem o nově příchozího.
Neštěkali, ani nevrčeli, ale sledovali očima každý Hansův pohyb, připraveni vystartovat, kdyby bylo potřeba. Proto Hans stál, ani se nehnul a čekal, až si ho ty dvě obludy očichají. Měl z nich nemalou hrůzu. Podobné bestie je hlídali v továrně, i na baráku, čímž v něm museli zákonitě vyvolávat pocit hrůzy či zděšení.
Ale tihle jako by byli ještě o kousek vyšší. A měli široké hrudníky, že by mohli klidně tahat vůz místo koní. Hans na ně promluvil. Mluvil klidně a připadal si hloupě, protože říkal samé nesmysly. Nechal si očichat ruce a nakonec je oba pohladil. Nebyli ještě kamarádi, ale aspoň nemusel mít strach, až vyjde sám ven, že se na něj vrhnou a rozsápou ho. I když pochyboval, že ho ten strach někdy přejde.
Během jejich seznamování si ani nevšiml, že se na dvoře objevil ještě někdo. Byl to zřejmě majitel statku. Neměl tušení, kdy se objevil, až zaslechl cizí hlas. Otočil se k němu a pozdravil. I oba psi se otočili k nově příchozímu a Hanse si už nevšímali.
„Vítám vás. Tak pojďte nahoru. Tam si popovídáme.“
Hans vcházel nejistě po schodech do domu a před ním se otevírala další nová, neznámá budoucnost.
Ve větší místnosti bylo asi tucet lidí. Seděli, kde se dalo. Zřejmě ti nejdůležitější seděli kolem stolu a k nim si přisedl i majitel statku s hajným Veverkou. Hans byl všem představen, ale jen stěží si všechna ta jména pamatoval. Rozhlížel se kolem a snažil se dávat pozor, jestli mezi přítomnými nenarazí na někoho, kdo by ho mohl poznat. Zatím však nikoho, kdo by mohl vyzradit jisté skutečnosti, nespatřil. A jestli někdo poznal jeho, to nevěděl.
Viděl kolem sebe jen samé cizí tváře. Mladé i starší, ale ani jednu, jež by patřila ženě. Našel si tedy místo v koutku a poslouchal. Snažil se porozumět všemu, co se kolem mluvilo. Neznal jejich hantýrku a tak pozorně poslouchal, aby se dozvěděl co nejvíc a nemusel se pak pořád na něco vyptávat. Věděl, že časem pochopí úplně vše.
Tak se dozvěděl, že základní strom jejich organizace má hluboké kořeny a několik větví. Samota, byla jednou z nich. Dozvěděl se o doupatech, o činnostech prováděných různými větvemi i samotnými členy organizace, o spojkách a o mnoha dalších věcech, které v jeho mysli nadělaly pěkný zmatek.
Bylo to na něho příliš mnoho informací, ale chtělo to čas, aby to co slyšel, a i to, co teprve uslyší, si v hlavě přebral a utřídil. Ale nebál se toho. Zatím měl vyhráno. Oddechl si, že to dopadlo, jak to dopadlo. Byl rád, že poslechl hajného a že se nepokusil utéci. Tak jen o vlásek unikl nepříjemnostem, a s nimi spojenými výčitkami či pochybnostmi, a tomu, že se nemusel potýkat s těmi proklatými „kdyby“, jež přicházely vždy v tu nejnevhodnější dobu.
Přišlo jaro a většina slov, jež poletovala mezi ústy od ucha k uchu, tenkrát na samotě, se stala skutečností. Kopaly se nová a větší doupata, protože pro některé se stávalo schovávání se po domech značně obtížné a nebezpečné. Sháněly se zbraně, převážely se, přenášely a ukrývaly.
Každý člen, v každé z větví, měl spoustu úkolů a tak málo času, že Hans neměl čas ani přemýšlet co doma. Měl hodně práce a mnoho kilometrů se denně nachodil. Něco mu to připomínalo. Hodně chození a málo spánku. Ale tohle mělo hlubší smysl, než když jen utíkal, schovával se a třásl se zimou i strachem zároveň.