Cesta - strana 14
„Jestli se mi podaří uskutečnit můj záměr, uvidíš Hansi …, uvidíš.“ rozloučil se tajemně Veverka a odešel.
Hans opět zůstal sám. Neměl co na práci, tak ulehl na kanape a s rukama za hlavou, pohledem opřeným o strop hájovny, začal přemýšlet. Vracel se v myšlenkách zpátky až ke svému útěku. Probral všechny pochybnosti, snažil se ospravedlnit to špatné a těšil se tím dobrým. Jen vzpomínkám na domov se snažil vyhnout. Bránil se jim jako by se jich bál. Mozek unavený přemýšlením se začal ztrácet v hlubinách spánku. Hans usínal s vědomím, že stejně jednou všem dobrým, oplatí jejich dobrotu.
Probudily ho zvuky kuchyně. Praskání ohně v kamnech, bublání něčeho v hrnci, tiché našlapování po rozvrzaných prknech podlahy. Vzduchem se nesla omamná vůně toho, co se vařilo na kamnech. Otevřel oči. Ničeho se neděsil. Uvědomoval si kde a proč je. Setkal se s očima hajného Veverky, který se k němu otočil.
„Dobré večir Hansi. Vidim, žes to vzal za správné konec. Su rád, žes tade zvostal, a raděj ses rozhodl vodpočivat. To je dobře. Spánku nikdá néni dost. Protože …, kdo ví?“ mluvil tak záhadně nebo hledal slova k tomu, co se chystal Hansovi povědět?
Hans vstal, opláchl z obličeje ospalost a usedl ke stolu. Hrozně rád by s něčím pomohl, ale Veverka měl vše pod kontrolou. Nebylo zde nic, kde by mohl přiložit ruku k dílu. Tak jen seděl, mlčel a pozoroval hajného Veverku kmitajícího kolem kamen.
To, co vonělo hájovnou, nedovolovalo Hansovi přemýšlet. Tuhle vůni znal, ale tak dlouho ji už necítil, že skoro na ni zapomněl. Teď omamovala jeho smysly a konejšila jeho rozbouřené myšlení.
Bylo to jako ve snách, když se před ním na stole objevil kouřící hrnec domácí slepičí polévky. Hajný mu nabral plný talíř. Zabořil svou lžíci do husté směsy masa a zeleniny. Chutnalo to stejně báječně jak to vonělo.
Po celou dobu jídla nikdo z nich ani nepromluvil. Ticho, jež se tvářilo tak záhadně, bylo narušováno jen cinkotem lžic o talíře, decentním srkotem horké polévky a všudypřítomným tikotem kukaček.
Hans jedl pomalu a měl strach, že jestli tohle všechno sní, praskne. Přemýšlel, zda tahle pozdní večeře má nějaký význam, nebo zda je to kvůli němu, že tak dlouho spal. Nemohl si nevšimnout, že Veverka vede podivný noční život a tím pádem ho napadla myšlenka, zda je to vůbec hajný. Spíš mu to připadalo, na loupežníka.
Po očku sledoval svého spolustolovníka a představil si ho jako krvežíznivého lapku, jež po nocích morduje pocestné. Musel se své představě usmát. Veverka měl sice tvář porostlou hrubým strništěm a pod nosem rozježený knír, ale pod hustým, stále zamračeným obočím, však svítily oči plné dobroty.
Po jídle zůstali oba sedět za stolem a na Veverkovi, který si zkoumavě prohlížel Hanse bylo znát, že hledá slova. Chystal se hovořit o něčem, o čem se nehovoří tak snadno. Ne, že by to bylo něco nepříjemného, ale bylo v tom příliš mnoho nebezpečí. Jednalo se zde o životy mnoha lidí, kteří se na tom podíleli. Proto přemýšlel jak začít, jak Hanse zasvětit do svého plánu. Bylo to možná ještě riskantnější, než ten Hansův útěk a tak se nakonec rozhodl to risknout.
„Tak Hansi, to co ti teď povim, se ti možná bude zdát trochu nepochopitelny, ale musiš si uvědomit, že ať s tym budeš sóhlasit nebo ne, jakmile tě s tim seznámím, staneš se rázem sóčástí teho, co mám na mysli. A vždy musíš mět na paměti, že na tvé mlčenlivosti bude záviset spósta životů. Pak už se nebude jednat jenom vo tebe.“ začal hajný a pozoroval Hansův postoj.
Hans přikyvoval, že tomu rozumí. A tak Veverka pokračoval.
„Vidim, že je ti to jasny. Tak poslóché. Před rokem tady vznikl ilegální svaz „Moravské domobrany“. Napadlo mě, že by to pro tebe bylo řešení, za předpokladu, že ještě ňákó dobu zustaneš Hansem. Po tym, cos prožil, si myslim, že pudeš s nama proti nim.“ řekl hajný a hlavou ukázal někam ven, za sebe.
Hans rozvažoval, ale ne dlouho. Neměl moc na vybranou. Vždyť ani neměl kam jít.
„Dobrá.“ řekl Hans nakonec a Veverka byl rád, že se v Hansovi nespletl.
Bylo ujednáno. Seděli u stolu a Hanse přepadla zvědavost, a tak se začal na všechno vyptávat. Na dění kolem Domobrany, na její činnost, na lidi v ní, atd. Veverka mu odpovídal, ale jen na něco. Tedy jen na to, co uznal za vhodné. A když si nebyl s něčím jistý, s něčím, na co měl Hans, jako elév, spoustu času dozvědět se o tom víc později, třeba až se zapojí a získá si i důvěru ostatních, k tomu se vyjadřoval slovy:
„Uvidiš.“
Nebo:
„Všecko se doviš včas.“
A také:
„Nebuď zvědavé, budeš brzo staré.“
Hansovi se to začalo líbit. Ta skutečnost, že uvnitř státu obklíčeného fašistickými hordami, se budou snažit rozbít německou soudržnost a naopak upevnit rozviklané vlastenectví. Začal být horlivý, ale pak si uvědomil, že to zrovna nevrhá na něj dobré světlo a zastyděl se.
Stejně už bylo pravděpodobně řečeno vše a nebylo nač se ptát a nač odpovídat. Sklidili ze stolu a spálili Hansův mundúr i s botami, a když se kukačka v hodinách chystala desetkrát zakukat, Veverka rozhodl, že je nejvyšší čas se připravit na cestu. Oblékli se a vyrazili do tiché mrazivé noci.