Cesta - strana 13
Pak nastal ten okamžik, kterého se Hans obával, ale zároveň byl celý netrpělivý, aby už, už nastal, aby to všechno měl za sebou.
Hajný usedl naproti němu ke stolu, dlouhavě na Hanse pohlédl a řekl: „Myslim, že je na čase si ve všem udělat jasno.“
Hans nevěděl kde začít. Ale nakonec to vzal za správný konec a nejprve se představil. Pak začal vyprávět svůj příběh, kromě té části, kdy se stal Hansem Bergmanem. Tu vynechal.
„…A tak so tade. Ale mám lufta jít dom. Nevim co počit. Kam se vrtnót.“
Hajný poslouchal, ani nedutal. Nechal Hanse vyprávět, aniž by ho přerušil. Na nic se nevyptával. Ani nebylo třeba. To co Hans řekl, mluvilo samo za sebe. Proto hajný jen tak seděl a poslouchal. Když Hans skončil, bylo dlouho ticho.
Teď hajný rozvažoval co říci. Přemýšlel, nakolik je Hansův příběh věrohodný. Všude po kraji se potuluje celá horda takových, co představují utečence, a kteří se snaží, si získat důvěru těch důvěřivých dobráků, něco se od nich dozvědět a pak je udat.
Hans na to nevypadal a vyprávěl tak přesvědčivě, že se zdálo nemožné ho podezřívat. Ale právě na důvěřivosti stavěli tihle „jako utečenci“. Hajný byl na vážkách. Věřit nevěřit? Co teď? V Hansově pohublé, popelavé tváři se dalo číst jako v kalendáři.
,Tenhle člověk nelže. V jeho tváři je napsany veškery to neskutečny strádání a ponížení, stejně jako nelidsky zacházení.‘ tak se rozhodl uvěřit.
„Tak se podivé, Hansi, nebo jak se menuješ. Mě se bát nemusíš. Já su Ferdinand Veverka. Sme tak daleko vod města, že sem za mnó skoro nikdo nechodí. Takže seš prozatím v bezpečí. Ale nafurt to taky není. Ale měl bech jedno řešení. Pak bude na tobě, jak se rozhodneš.“ snažil se naznačit Veverka, aniž by to Hans chápal.
„Ale jednu věc si však nedomyslel. Je ti jasny, žes ohrozil celó svó rodinu? Viš kde budó hledat néprv?“
Hans si začal uvědomovat, že hajný musí mít s těmi, co z nějakého důvodu, nepoužívají svá jména, určité zkušenosti, jinak by Hanse neprohlédl a nebo se Hans choval tak nevěrohodně? Ale v jednom měl však Veverka pravdu. Jen s tím rozdílem, že neohrozil svou rodinu, ale rodinu Hanse Bergmana. Cítil se provinile. Za jeho svobodu možná zaplatí někdo nevinný životem.
Ale jeho pocit viny vystřídaly ony známé pochybnosti. Zamyšleně hleděl na desku stolu a snažil si sám v sobě nějak obhájit své jednání. Z jeho rozjímání ho přerušil opět hlas hajného.
„Hlavu vzhůru Hansi. Něco s tim uděláme. Podivé. Ty mě řekneš kdes bydlel a já se pokusím zjistit, co se dá.“
V Hansovi to škublo, že si toho musel i Veverka všimnout.
,To be tak eště scházelo.‘ napadlo Hanse a jeho stroj na přemýšlení se opět rozjel do plných obrátek.
Z toho se nevykroutí. Když se začne vymlouvat, zamotá se do toho. Bude muset s pravdou ven. Ale tak nějak, aby se hajný neurazil, aby se ho to nedotklo, že k němu byl neupřímný. Když mu to však vyloží, tak jak to doopravdy bylo, a hlavně proč nechtěl říci celou pravdu, jistě ho pochopí. Nebyl však ještě připravený na to, aby se někomu se svým tajemstvím svěřoval. Musel hledat slova jak začít.
Hajný Veverka seděl, poslouchal a ani nedutal. Na jeho strništěm porostlé tváři byl znát údiv nad Hansovým sdělením, kdo popravdě je.
Kdo by tady v okolí neznal tolik známou firmu „Hromádka a syn“. Souhlasně pokyvoval hlavou nad Hansovým vysvětlením proč.
„Tak, včil znáte, jak to belo doopravde. A jistě pochopite, že be belo, nejen pro mě, nesmírně duležity, gdebe ste si to nechal jen pro sebe a gdebe sme zvostali u teho Hanse. Mosite mě pochopit. V sázce je hodně. A take jistě chápete, že sem mosel, řekněme, lhat.“ ukončil Hans svou řeč a očekával hajného reakci.
Měl strach, že vybuchne a vyhodí ho. Ale pak své pochybnosti raději nechal spát a čekal. Hleděli jeden na druhého a hájovnou se rozhostilo ticho. Veverka mlčel, přemýšlel. Dával si vše co slyšel dohromady.
„Jistě, jistě. V tym případě, nemá cenu, abych se točil kolem vašich. Nic by to nevyřešilo, spíš navopak.“ prolomil ticho nastalé po Hansově řeči, Veverka a pokračoval.
„Podivé se Hansi.“ začal zase hajný a bojoval s tím, neříci mu Josefe.
„To, cos mě tady řek, mluvi samo za sebe. Samozřémě chápu tvó vopatrnost. Uděláme to teda jinak. Ty zatím zustaneš tady a já si pudu něco zařidit. Vim, že máš jisty pochybnosti, po tom, cos mi před chviló řek, ale musiš mě věřit. Je to hlavně ve tvym zájmu. Nějaký čas u mě můžeš zustat, ale jak sem řek, není to nafurt. Tak co? Počkáš tady, aniž bys utekl?“
Hans přemýšlel. Velká chyba už byla, že se svou nepozorností nechal tak hloupě odhalit.
,Možná, gdebech otekl, až Veverka vodende, možná be se mě podařilo zmizet, ale co pak? Esli mě chce jit odat, bodó prohledávat cely vokoli a nakonec be mě sténě chetle.‘ uvažoval Hans.
,A gdo vi, kolek nevinéch be to vodneslo. Bodo mo moset věřet. Nevepadá, že be mě chtěl odat.‘ rozhodl se nakonec.
„Dobrá. Počkám tade dokavaď se nevrátite. Sténě bech neměl kam jit.“ slíbil nakonec Hans.