Cesta - strana 12
Horečka mu vzala poslední zbytky sil i vědomí. Okolí se ztratilo v mlhách. Nevnímal ani svět kolem sebe, ani čas. Všechno se odehrávalo mimo jeho vědomí. Momentálně zapomněl na vše. Kdo je, kde je, jak se sem dostal a co tomu všechno předcházelo.
Něco chladného, Hansovi pomalu vracelo vědomí. Na svém rozpáleném obličeji ucítil vlhké chladno. S mrkáním otevřel oči a z mlh se vynořil rozježený knír hajného. Dostal strach z neznáma. Byl vyděšený. Nic z toho, co jej obklopovalo neznal. Snažil se pátrat ve vzpomínkách. Nejprve útěk, pak bezpočet sněhových plání přešlých po nocích, přechod přes hory a pak hajný s flintou a se psem.
Všechno mu začalo pomalu vyvstávat z horečnatých mlh. Zpětně si uvědomoval, co se s ním posléze dělo. Dával si vše dohromady. Nevěděl, zda mu stále ještě hrozí nebezpečí, či nikoli. Ale ještě nebyl doma, to věděl s jistotou, takže se musí mít na pozoru.
Za pár dní se Hansovi, díky hajného starostlivosti, vrátila jeho zdraví i síla.
„Vidím, že už je ti dobře.“ promluvil konečně hajný. „Támhle je voda, ať se možeš dat trochu do pořádku. Na stole máš jidlo, tak se najez. Večir se vrátim a pak si spolu popovidáme. Je teho hodně co mi musis řict.“ rozloučil se a odešel.
Za okamžik se vrátil, vykoukl ze dveří a dodal: „A zkus nedělat hlóposti a nikam nechoď. Mě se bát nemusiš. Venku to pro tebe néni bezpečny.“
Pak zmizel a kolem se rozhostilo ticho. Které jen kukačkové hodiny rušily svým neustálým tikotem. Osaměl. Prohlížel si vnitřek hájenky, ale trofeje mu nic neříkali. Ležel na kanapy a nad ním v okně spatřil koruny stromů komíhající se větrem ze strany na stranu. V tom lese by se možná cítil bezpečnější, ale zase na druhou stranu, kdyby nenarazil na hájovnu, kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kde by nakonec skončil.
Vstal a šel se umýt. Spatřil se v zrcadle a ten pohled ho vyděsil. Už se ani nedivil, že ta žena na něho hleděla tak vylekaně. To nebylo jen tím, co měl na sobě, jak si původně myslel. Bylo to tím, jak vypadal. A divil se, že s křikem před ním neutekla. Pohubnou tvář měl plnou černých šmouh a ruce celé černé, od toho jak přenocoval v tom spáleništi.
Umytý se cítil mnohem lépe. Usedl za stůl a s chutí se napil bílé kávy. Byl to neuvěřitelný pocit. Jak dlouho už necítil v puse něco tak dobrého? Polkl a cítil, jak mu to teplo šplouchlo do žaludku, jak se mu rozlévalo po těle. Cítil neodolatelnou chuť se chamtivě vrhnout na ten krajíc chleba a zhltnout ho.
Neměl kam spěchat. Věděl, že mu ten krajíc nikdo nevezme. Zakousl se do něj a v ústech ucítil nádhernou chuť másla, kterou už málem zapomněl. Žvýkal chleba a na jazyku se mu usazovalo něco nepopsatelného. Když polykal rozkousané první sousto, vracel se do jeho zemdlelého těla život. Další kousnutí, další nádherný pocit.
Tak prožíval každé další kousnutí, každé polknutí, dokud v něm chleba nezmizel docela. Dopil zbytek kávy a jeho zkřehlé tělo zaplavil pocit spokojenosti. V břiše pocítil mírné křeče, jak se žaludek vzpíral návalu takového jídla po tolika hladných dnech. Netrvalo to však dlouho.
Přemýšlel, co všechno o sobě hajnému poví a co v zájmu bezpečnosti, raději zamlčí. Nakonec se rozhodl, že prozatím zůstane Hansem. Osobně ho tady sice nikdo neznal, ale jejich firma byla známá po celém kraji. A kdyby se někdo dozvěděl o jeho existenci, mohlo by to způsobit nemalé problémy, nejen jemu, ale i jeho blízkým. Proto nehodlal nic riskovat, dokud nebude po všem. Pak to jistě každý pochopí, že tak jednal v zájmu své vlastní bezpečnosti, i bezpečnosti jeho rodiny.
Ozvalo se odmykání a kroky. Hajný se vrátil a zastihl Hanse sedícího u stolu.
„Dobré večir.“ otočil se Hans k příchozímu.
„Dobré. Všechno v pořádku? Vidím, že ti chutnalo, takže jsi už zdráv. Tady sem ti něco přines. Hoď to na sebe a s tím mundurem práskni támhle ke kamnum.“ řekl hajný na pozdrav a pak zase odešel.
Převlékl se, a v novém oblečení se cítil jako nový člověk. Když házel mundúr ke kamnům, měl pocit, jako by v něm něco zapomněl. Prohledal všechny kapsy, ale nic nenašel. Pak ho do očí udeřilo jeho, tedy Hansovo číslo.
To je jediný důkaz kým je. Kdo ví, co bude pak. Nechtěl být pan nikdo. Už tak byl někým jiným, než se narodil. Odňal číslo z mundúru a schoval si ho do kapsy.
Zanedlouho se hajný vrátil s velkou náručí dřeva, zpoza které vyčuhoval jen jeho zelený klobouk.
„Žádná velká paráda to není, ale poslóži to. Co boty?“ zeptal se hajný, když zatápěl v kamnech.
„Padnó.“ odpověděl Hans a samou vděčností nevěděl co říci dál
„Mockrát děkojo.“ dodal a cítil se jako znovuzrozený.
Dál bylo ticho. Hajný roztápěl v kamnech a Hans seděl trpělivě za stolem. Nevěděl co bude dál a hádat se neodvažoval.
V kamnech to příjemně praskalo a do ticha jen kukačky tikavě odpočítávaly vteřiny. Nebylo cítit žádné napětí. Jen oba mlčeli.